Jizva na tváři

O knize

Jizva na tváři. Praha: Sfinx, 1946, 356 s.

Román Jizva na tváři má zjitřenou genezi, která leží v nejhorších časech druhé světové války, na což také sám autor poměrně emotivně upozorňoval: „Vznikal těžce a bolestně, snad nejlopotněji ze všech mých románových prací. Nejedna věta byla přervána nářkem sirén a hukotem bombardovacích letadel, nejedna kapitola musila být nově obměňována a stylisticky několikrát upravována. Nebylo možno najít klidu k soustředěné práci, ačkoliv jsem začínával psát za nejčasnějšího úsvitu, a dějové pásmo bylo přetrháváno i dlouhými pauzami. A přece jsem se zarýval do děje s jakousi urputností, ačkoliv jsem nejednou pochyboval, že jej dopíši: potřeboval jsem přímo naléhavě, abych žil intenzivněji životem ještě druhým. Patrně těžké dny, kdy se skládaly stránky románu, zanechaly na něm nejeden stín, zpomalily pásmo a na některé odstavce položily závaží.“ (Postavy mých románů 1947, s. 25)

Samotný román je pak melodramatickým pokusem zachytit napětí života svázaného až pedantickým, byť počestně myšleným životním řádem váženého soudního rady Mičaníka a tajuplnou iracionalitou života personifikovanou v postavě jeho syna Vladimíra a jeho postupnou proměnou z mladého veselého muže ve velmi zatrpklého, a nakonec zlého člověka, jenž trpí vlastním velikášstvím. To je reprezentováno kontrastem vysokého společenského postavení rady Mičaníka a Vladimírovy pomocné kancelářské profese. Toto původní napětí se neustále zvyšuje dalšími peripetiemi, v nichž hraje hlavní úlohu ona Vladimírova temná a majetnická povaha. Vede k zohavení tváře krásné dívky Jiřiny, kterou Vladimír touží mít jen pro sebe, k manželství, jež je naplněno cílenou nenávistí k Vladimírovi, a nakonec k pokusu o vraždu Jiřinina milence, její sebevraždě a Vladimírově smrti. Autorská intence zde byla evidentně ovlivněna dobovými tragickými událostmi a míří k jasnému etickému poselství, že každá zle učiněná věc se neustále prohlubuje až do vlastního sebezničení, zatímco na druhé straně radova pedantičnost a řád nade vše vedou namísto lidské vřelosti k citovému vyprázdnění a formálnímu jednání s vlastním synem. Obě dvě vrstvy postav (stejně jako postavy vedlejší) jsou víceméně schematizující, aby jasně demonstrovaly neustále nabývající střet a neúprosně směřovaly k tragickému vyvrcholení.

Ukázky z knihy

Tramvaj vesele cinkala a šustěla po kolejích. Chlapecky se rozbíhala do ulic a kdykoli podtrhla čáru drátů modrým plamínkem, vypadalo to jako klukovská nezbednost: barevnými tužkami se načmárnou po plotech a sloupech kmitavé pruhy pro nic jiného, jen pro okamžik uvolněné rozpustilosti. Jak by to mohlo být jinak: v těch místech byly oba tramvajové vozy už daleko ze středu velkého průmyslového města, už proletěly naplněnými ulicemi a vedle komínů, rachotících dílem, hlomozících povozů, už se rozloučily s výkladními skříněmi i okny kanceláří. Proběhly natlačenými dělnickými koloniemi s řadami jednotvárných červených domků a zamířily k vilkové čtvrti.

(s. 7)

„Vžil ses už do úlohy vyděděnce, ztroskotance a bůhví jakého nešťastníka, že potom sám své masce věříš,“ ani nechtíc položila na svá slova přísný důraz. (…) Vladimír se kousl do rtů a potom pravil také smírněji: „Odpusť, Mileno… pravda, stal jsem se už takovým nepříjemným nezdvořilcem… Kdybys věděla, v jaké otročině žiju… Kancelářík do dvora s vyhlídkou na rezavé odpadky starého železa, slunce se tam nepodívá, jak je boží rok dlouhý… A cifry, cifry, cifry, přepočítávám dělnické mzdy od rána do večera, blbnu z toho a vztekem se užírám, že potom vyvádím všelijaké nesmysly… To jsem já, účetní výpomocný úředníček, bez definitivy, na dobrou vůli těch průmyslových kapitánů odkázaný.

(s. 34–36)

Rukama se brodí ve sněhu, už není kancelářský služebníček, ale jakési nebezpečné zvíře, na které je vyhlášen hon a které musí být chyceno, klobouk odletěl někam stranou a límec u zimníku se roztrhl, pomoc, pomoc, abych nebyl utlučen. – Teď se může vzpřímit, nikdo mu po krku nesahá, co černého vstává před ním, je les a tam je možná záchrana, ne tam pod okny vilečky, kde nyní křičí ještě jiný hlas, hlomozný a rozkazující, ne tam na cestě mezi malovanými domečky, ani v hotelu a hospodě, jenom zde ve stínu a v chladu, a utíkat stále do černých propastí.

(s. 295)

Lokality v knize zmíněné

Román se odehrává v blíže nespecifikovaném prostoru industriálního města, jež leží poblíž hor. To ukazuje na Ostravu. V úvodních pasážích lze snad dokonce rozeznat tramvajovou trať vedoucí z Vítkovic do Zábřehu.

Autor o díle

Tento román je mým „dítětem bolestným“. Je záměrně jiný než většina mého vypravovatelského díla. Nemá určité krajové scenerie, ačkoli ani tak nevisí ve vzduchoprázdném prostoru, zřekl se dialektu a lidových postav. Doba vzniku vysvětluje, že se ozývá z jeho stran plno otázek, které se nám tlačí do myšlenek a na které si umíme ztěžka dát pevnou odpověď. Co z našich osudů je výsledkem naší vůle a co je působením jakýchsi záhadných sil, jimž dobře nerozumíme? (…) Postavil jsem proti sobě dvojí spor: rady Mičaníka, člověka formalisty a vyznavače práva, a jeho zamračeného syna. „S kým jste sympatizoval?“ ptala se mne čtenářka. S oběma, vážená dámo, neboť oba rostli z bolestí.

(Postavy mých románů 1947, s. 26)

RP