Než se kořeny uchytí

O knize

Než se kořeny uchytí. Román. Praha: Sfinx – Bohumil Janda, 1934. 258 s.
(další vydání: 1923 v souboru Než se kořeny uchytí… a jiné povídky, Praha 1941)

Novela Než se kořeny uchytí patří k méně významným dílům Vojtěcha Martínka z raného období jeho tvorby. Poprvé ji autor vydal spolu s povídkami Oběť krvavá a Povídka o Maryčce hříšnici roku 1923. Později vycházela jen v mírně upravené podobě již samostatně, s žánrovým podtitulem Román.

Hlavní hrdinkou příběhu je mladá učitelka Helena, která přichází z idylické Hané do chladných beskydských hor na své první učitelské místo. Neumí se sžít s drsným krajem a jeho lidmi. Spřízněnou duši najde ve svérázném, ale vzdělaném horalovi Edýnu Zrubkovi. Toho si vezme, má s ním dítě, ale Edýn brzy odchází na bojiště první světové války, kde zahyne, a krátce nato umírá i jejich dítě. V závěru se kupí ještě další tragické události, završené zničujícím požárem statku Zrubkových a smrtí Edýnovy matky. K završení a celkovému vyznění díla poznamenává literární historik Jiří Svoboda: „Pocit samoty, která tak tísnivě obklopovala Helenu na počátku příběhu, doléhá na ni teď ještě silněji. Helena nezapustila kořeny v horském prostředí, v plamenech propadne zkáze všechno, co ji spojovalo s životem v horské vesnici. Opět jsme svědky tzv. mezní situace. Poprvé se v Martínkově díle objevuje tragická situace vyvolaná událostmi války; jen příliš mnoho tragických událostí tu navršil na sebe, proto v konečném vyznění není novela přesvědčivá.“ (Svoboda 1982, s. 102–103).

Dodejme, že Helena představuje typickou hrdinku z rané fáze Martínkovy tvorby, silně ovlivněné naturalismem. Je to rezignovaná postava, která má pocit, že všechno je osudově předurčeno a člověk na svém životě nemůže nic změnit. V bludném kruhu se točí také vedlejší postavy. Vesnický učitel Lámal je figurou blízkou postavám z naturalistických románů Emila Zoly. Je to opilec zklamaný životem a soužitím s nehezkou a nevlídnou manželkou, plný vzteku na celý okolní svět. V názvu díla se objevuje pro Martínka typický motiv „kořenů“ a „zakořenění“, který hraje důležitou symbolickou roli i v dalších prózách autora, stejně jako v jeho poezii. Literární kritika ovšem upozorňovala na to, že jednoduchý příběh Martínkovy novely se přehnaně dramatickými zvraty blíží konvencím populární literatury.

Ukázka z knihy

A v rychlém střídání šly obrazy jejího života: plachý příjezd do dědiny; dobrosrdečný starosta, velitelská Zrubková… pak večery a potulky… šťastné hodiny a sladkost polibků… rozluka, odjezd vlaku… a dítě… a konec…

A to byl její život? Žila to ona? Nedívá se to na obrazy z něčí cizí a vzdálené historie? Nerozvíjí je nyní za půlnočního ticha v zimní noci jakási neznámá ruka? Není to všecko jenom divadlo, úděsné divadlo?

Byla to ona, jejíž kořeny se vrývaly do této smutné horské kamenité půdy?
Pak ji hlavou proletěly jiné myšlenky: vzpomněla si na mrtvou tchyni… zase nový pohřeb… a opět její představy zatěkaly u požáru, u běsnících a roztančených plamenů… napadlo jí, že měla doma peníze, které neměla pokdy uložit do záložny… ale ani přelet lítosti jí duši nerozčeřil, že všecky shořely, že i vkladní knížky i cenné papíry po Edýnovi jsou teď leda bílý popel –

Teď pochopila, co to je: mimo život a smrt, života nemilovat a smrti se nebát. Podivně zmatená a nesmyslná smršť uchopí bědné lidské pýří a žene je do vzduchu. A braň se a vzlykej, zatínej bezmocně pěsti k nebesům… obrovská noha Drtitele kráčí světem a zašlápne miliony ubohých lidských životů…

(vyd. 1923, s. 179–180)

Lokality v knize zmíněné

Odehrává se na blíže nespecifikovaném místě v prostředí Beskyd.

JM