Trojí cesta Blažeje Potěšila

O knize

Trojí cesta Blažeje Potěšila. Romance ze starých časů. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1942. 321 s.
(další vydání: Brno 1944, Praha 1958)

Trojí cesta Blažeje Potěšila – vyd. 1942

Příběh veselého dobráka, odvážného mladíka, přímého, ale vždy spravedlivého člověka, zapáleného muzikanta a činorodého učitele Blažeje Potěšila, který ve stopách zemřelého otce kráčí cestou pedagoga, ale klopýtá o nástrahy osudu a nepřízeň krajského školního inspektora. S hrdinou procházíme první tři jeho učitelské štace, které tvoří tři kompoziční celky (oddíly) knihy. Na Kamenném Štítě naráží na domýšlivého zbohatlíka, jeho asociálního a nevychovatelného syna i mladou milenku svého pána, která touží učinit z Potěšila zase svého milence. Neuspěje ani v horské lokalitě Zimné, kde prožije první milostné zklamání narážející na bariéry „rovných“ sňatků i ztrátu nemocného přítele, s nímž sdílel své hudební nadšení. Díky nezlomné vitalitě se však Potěšil realizuje v pěstování rybízu a výrobě ovocného vína (odtud název vypravování Víno na stráni). Oddíl Městečko nás naproti tomu zavede do kulturně živého, ale významem pro kraj zapadlého maloměsta, jemuž byl předobrazem opět Martínkův rodný Brušperk. Třebaže je podle svého bytu v odlehlém domku (bývalé katovně) nazýván „poustevníkem“, stane se okamžitě samozřejmým článkem zdejšího života a školy. Nenaplněny zůstávají milostné vyhlídky, k nimž směřovalo přátelství s bizarní dvojicí přítelkyň, ve skutečnosti komplikovaných a předsudky spoutaných bytostí. Zdejší pobyt je po nešťastné rvačce Potěšila s loupežníky v lese symbolicky zakončen dalším přeložením, tentokrát do odlehlé horské Lomnice.

Román na první pohled vykresluje zejména nelehké povolání a tvrdý život učitele na konci 19. století, ale leitmotiv představují rovněž Potěšilovy vztahy se ženami. Z nich vychází vítězně mateřská láska, jež umí vše v dobré obrátit a dodává i v zoufalství další naději. Milenecká láska k ženám se naproti tomu představuje jako nejistá. Dívky bývají vyobrazeny v procesu emancipace (nevlastní sestra Gabriela, zvláštní přítelkyně Ada Hřímalá), jako vychytralé manipulátorky (Monika na Kamenném Štítě), nebo naopak podléhají sňatkům z rozumu (přítelkyně Ema-Kobližka) a stávají se oběťmi patriarchálních stereotypů (domluvený sňatek burmistrovy Valerky). Romantickou linku dodává Potěšilovým osudům jeho hudební záliba, která rovněž stojí na počátku všech jeho „známostí“.

Kniha je psána čtivou er-formou. Pro Martínkovo dílo charakteristické modernistické postupy nahlížení do nitra postav prostřednictvím polopřímé řeči na jedné straně, ani dědictví realistické popisnosti na straně druhé zde nepřesahují mezi únosnosti, naopak vhodně dokreslují základní dějovou linku, která v knize plyne svěže, bez větších zádrhelů.

Trojí cesta Blažeje Potěšila 1944

Ukázka z knihy

Bác! Okno zacinkalo. To je zvuk, jako když se sněhová koule roztříští o okenní rám. Hedvábný žebřík, utkaný z příkazů a rozvrhů, se náhle pokroutil. Potěšil vychází na práh – večer je jasný a tichý – dvě skvrny se obrážejí od světlé plochy.

Není třeba dlouho hádat: smích, jako když se penízky sypou na kovovou desku, poví i jméno. A kdo jiný by mohl tvořit divnou dvojici: stín vysoký, vzpřímený, druhý hybný, k němu přitulený a zase odbíhající?

„Kdo mi rozbije okna, zaplatí mi sklenáře!“ volá Potěšil s přepjatou vážností, jako by viníka odsuzoval.

„Pošlete, prosím, účet na jméno firmy: Šimon Večerek a dcera, dílna na ohýbaný nábytek, a patřičně kolkujte!“ volá rozesmátý hlas.„Ona je někdy rozpustilá!“ zjišťuje druhý hlas, i nyní pevný.

„Vylezte na chvíli ze svého doupěte!“ Výzva je jako rozkaz.

Potěšil se blíží, se slečnami si ruku podává. Obě mají krátké kožíšky, Ema je zamotána do huňatých šálů, Ada má černou čepičku. U jejich nohou jsou dlouhé pohodlné sáňky.

(…)

„Sáňkovat sem chodíme ovšem jen některý den,“ věcným výkladem ji přerušila Ada. „Když je jasný večer a není příliš mnoho sněhu. A když nás nezdržují domácí povinnosti.“

„Což – Ada!“ sepjala Ema ruce. „Ta prostě hodí klíče na stůl a řekne hospodyni, aby vařila sama. Pan doktor beztak přichází z obchůzek nepravidelně a někdy i na večeři zapomene! Ale já, starostlivá Marta! Nejdříve jsem musela připravit večeři pro tatíčka, pro dva tovaryše, pro učně i pro služku Francku, která by i vodu připálila. Nepolitoval byste ubožáčka?“

„Poklonil bych se těm upracovaným, vyhublým, mozolnatým ručkám!“
„Nu dost!“ přetrhla Ada jejich klouzavý rozhovor. „Pan učitel si zaskočí do světnice pro zimník a beranici –“

Ada Hřímalá opravdu uměla řídit sáňky velmi dobře. Byla podobná kostnatému, pevnému chlapci, když usedla na sáňky a ruce napjala. Svah se otáčel pozvolným obloukem a náhle se ostře lomil; k řízení bylo třeba síly i obratnosti. Sáňky jely hladce o otočily se lehce, jako by byly zasazeny do vyšlapaných kolejí, a přece první jízdy se probíjely v ohbí vrstvou sněhu. Jenom trochu sněhového prachu vystříklo na zákrutech a už se sáňky klidně zastavily na protáhlé zaváté loučce.

Jízda Potěšila rozjařila. Vždyť je to roztomilé, bezstarostné, chlapecké! Nemá čtyřiadvacet let, nedrží se baculatého děvčete, je školák z obecné a vozí se se žvatlavou kamarádkou, se kterou sedí ve školních lavicích! Sáňky zafičí, sníh se rozvíří – teď vykřikni, školáku: hej, hej, hej!

Rozumí se: poslušně musíš táhnout sáňky nahoru. Ale i to je veselé. Ema se batolí na kopec, kmitavá slovíčka přitom rozhazuje, vykračuje si na podiv lehce… z šálů se prodírá červená tvář s živýma očima a drobným nosíkem… ale přece jenom je to zrudlá kobližka, adventní kobližka, kterou by bylo možno rozpustile skutálet po svahu… a bylo by to jako v jakési dětské pohádce –

(vyd. 1958, s. 260–263)

Trojí cesta Blažeje Potěšila – vyd. 1958

Lokality v knize zmíněné

Region s místy v knize jmenovanými (Kamenný Štít, Zimné, Ryšarovice, Lomnice) bychom na mapě hledali marně. Z indicií v textu je však zřejmé, že dějištěm je kraj mezi Ostravou a Beskydami, který Martínek dobře znal a opakovaně o něm psal. Příznačně není v textu nikde jmenováno „městečko“, v němž se odehrává třetí oddíl knihy. To však až nápadně připomíná Martínkovo rodiště – město Brušperk.

Autor o díle

Nechtěl jsem psát humoristický román, ale jen napolo ironický a napolo usmířený pohled na životní trampoty – a zase kus krajové historie někdy před šedesáti nebo sedmdesáti lety. Prožívá ji podučitel Blažej Potěšil, veselý a čestný mladý muž, trochu potrhlý a trochu smolař. (…) Nechtěl jsem z něho udělat příkladného učitele, který nikdy neklopýtne a ve všem je vzorem, nechtěl jsem, aby vždycky mluvil a jednal podle rozumových předpisů. Což nepatří trochu ztřeštěnosti a bláznovství, ale i trochu sentimentality k výsadám mládí?

(Postavy mých románů 1947, s. 24)

JI

O projektu

Portál vznikl u příležitosti 60. výročí úmrtí Vojtěcha Martínka, a to ve spolupráci Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a Centra regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Obrazový materiál poskytlo především Slezské zemské muzeum, Památník Petra Bezruče v Opavě (fond Vojtěch Martínek).

Koordinace a koncepce projektu: Monika Oravová
Redakce: Jakub Ivánek, Monika Oravová
Autoři textů: Jakub Ivánek (JI), Jan Malura (JM), Lukáš Pěchula (LP), Roman Polách (RP), Petr Lexa Přendík (PLP), Svatava Urbanová (SU)

Portál vznikl v rámci projektu Deset tváří Vojtěcha Martínka, který finančně podpořilo Statutární město Ostrava a Ministerstvo kultury ČR.