Větévky jalovcové

O knize

Větévky jalovcové. Romance ze starých časů. Praha: Sfinx, 1941.
(další vydání: Tři větévky jalovcové, Brno 1936; Větévky jalovcové, Ostrava 1967)

Pět Martínkových textů uveřejněných v knize Větévky jalovcové, které vznikaly postupně v průběhu let 1920–1940, se svým charakterem blíží pověsti, ale jde spíš o volné parafráze pověsťových látek formou historické povídky. K jejich označení používá Martínek nejčastěji v meziválečném období oblíbený termín romance, ale nevyhýbá se ani staré terminologií užívané v barokních knížkách lidového čtení (kronika, historie), která žila ještě v době Martínkova mládí mezi venkovským lidem, jak svědčí jeho vyprávění o hledání inspirace pro román Stavy rachotí: „Starý soused barvíř z dávných dětských let, který mi před půlstoletím půjčoval obsáhlé romány, svěřoval mi s širokým úsměvem ‚kronyky‘. Ani on ani kdokoli jiný z toho dávného světa se nevyznali v správných literárních pojmech. Legenda o světcích i zbojnická historie, kus pravdy i kus dotvářející snění, všecko bylo ‚kronykou‘.“ (Postavy mých románů 1947, s. 19).

Založení těchto textů je velmi různorodé. Liší se délkou, stylem vyprávění i inspiračními zdroji. Všechny spojuje zasazení do minulosti a Martínkova rodného Lašska, respektive někdejšího hukvaldského panství. První vydání knihy neslo název Tři větévky jalovcové (1935), neboť obsahovalo pouze tři povídky, jež byly pro druhé vydání, z roku 1941, rozšířeny o další dvě.

Nejstarší je Kronika příkladná a utěšená o Chvalovi ze Suchých Hůrek (otištěna již 1920 v Moravsko-slezském deníku) odehrávající se na fiktivním hradě v rámci hukvaldského panství za dob kolonizace kraje ve 13. století. Přes počáteční konflikt leníka s biskupem Brunem ve věci lásky k pohanské dívce vyznívá nakonec jako pověst o potrestání pletek s čertem (hříchy biskupa i poustevníka zůstávají nevyřešeny). Kratochvilná historie o obrazu svatého Jiří, vydaná samostatné v Novém Jičíně roku 1931, čerpá látku z žertovné pověsti o tom, jak malíř obrazu pro brušperský kostel a jeho pomocník roku 1737 přelstili městské právo a vyhnuli se výprasku. Romance o Ondrášovi, vycházející ze známé lidové historie o nepřemožitelném zbojníkovi, zrazeném nakonec vlastním druhem Jurášem, byla vytištěna roku 1931 jako bibliofilie a po dvou letech znovu vlastním nákladem. Martínek se zde pokusil o imaginativní prózu rámovanou motivem snu a sporem spisovatele s rozumářem odmítajícím fantazírující přístup k historii. Nejživěji působí krátká, v podstatě nedějová Romance o hodech Jana Čapka ze Sán, jež výstižně črtá příjezd bývalého husitského hejtmana a nového pána Hukvald do Ostravy roku 1438 i postupné tání jeho „tvrdosti“ pod vlivem jídla, pití a dívek. Dokončena byla již roku 1935, ale Martínek ji zařadil až do druhého vydání Větévek. Nejmladší je Romance o ženě čarodějné zrcadlící lidovou víru v čarodějnice, která mohla být snadno zneužita ke lstivému obohacení i zbavení se nechtěné nápadnice. Rovněž tento text vyšel teprve ve druhém knižním vydání.

Ukázka z knihy

Pohrával si s ozdobným pasem a konejšil konšela řečí trochu hrčivou a přerývanou: „Nemějte strach, počestní páni bratří, poctivě pana Čapka uvítáme a jeho milost si vyprosíme!“

A mžoural při tom potutelně očkama, jako by neměl ani trochu strach z hrozného táborského hejtmana, který naplnil široké kraje děsem svého jména.

Ale vtom hlásný na vížce u brány dal znamení a zatroubil trochu chraptivě a necvičeně.

Konšelé zneklidněli ještě více, ale purkmistru Niklinovi nezmizel široký úsměv ze zarostlých tváří.

Na cestě se ukázala skupina pěti koní: nejdříve dva zbrojnoši, pak mladé panoše takřka ještě neodrostlé chlapeckým střevíčkům, kostnatý kněz s odznakem rudého kalichu na černém taláru, a vedle něho na mohutném koni nový pán města Ostravy a panství hukvaldského, pan Jan Čapek ze Sán.

Byl už postarší, silného těla, zarudlých tváří a mocných knírů valně prošedivělých. Díval se nevlídně, šedé obočí přitiskl na oči. Bylo na něm zřetelně vidět, že život neprožil v teplých komnatách a hladkém dvořanství. Tváře měl ošlehány a rozryty, i když ruměné zabarvení utlumilo poněkud jejich drsnost. Při tom pohledu se konšel Johannes bezděčně podlomil v kolenou.

Konšelé i purkmistr sňali čepice a Niklin s hlubokou úklonou se přiblížil ke koni Čapkovu.

Pak začal kostrbatým a trochu hučivým svým hlasem řeč na uvítanou. Měla být zřejmě široká, jak rozvlněná voda o jarních povodních. A začínala nadmíru pobožně: purkmistr se dovolával příkladů z Písma, mluvil o slavných vojevůdcích z pradávných bojů, připomínal Gedeona, Josue i Saula a Davida krále. Ale když řeč stále zatáčel a strojil se pořádný kus posvátných historií vysypat slavnému válečníkovi k nohám, pomračil se Čapek a přerušil řečníka drsně: „Zapomínáš, brachu, že v kaplici nejsme a že nemám vždycky chuti, abych poslouchal traktáty pobožné!“

A tu Niklin, jako by si teprve nyní věc dobře rozvážil a s tváří spokojeně rozšířenou, nejinak než jako po velké pochvale a vyznamenání, začal nanovo. Pozdravoval Čapka jako nového pána milostivého, prosil ho za ochranu, aby pod jeho mocnou záštitou město mohlo vzkvétat, a sliboval ochotu i věrnost v každé službě.

„Ostravy budeme potřebovat,“ nevlídně odpověděl Čapek, „hrádek zde se více opevnit musí, aby knížeti z Těšína a všem pánům knížatům slezským zašla chuť se dotýkati naší země!“

Ale Niklin, jako by odpověď byla nejlaskavější, s utkvělým úsměvem v huňatých vousech prosil Čapka, aby nyní nepohrdl jeho pohostinstvím, že prý po dlouhé cestě je vhodné občerstvení, i když je podáváno jenom ve skromném příbytku měšťanském.

(vyd. 1967, s. 71–72)

Lokality v knize zmíněné

Všechny příběhy se odehrávají na Martínkově rodném Lašsku, v krajině Pobeskydí, a to zejména v oblasti bývalého hukvaldského panství (Ostrava, Brušperk, Hukvaldy a jejich okolí spadající pod farnost Rychaltice), v úvodní povídce se ocitneme ve Štramberku na Novojičínsku a v jednom případě se děj odehrává především na Frýdecku (Romance o Ondrášovi).

JI