Větévky jalovcové. Romance ze starých časů. Praha: Sfinx, 1941.
(další vydání: Tři větévky jalovcové, Brno 1936; Větévky jalovcové, Ostrava 1967)
Pět Martínkových textů uveřejněných v knize Větévky jalovcové, které vznikaly postupně v průběhu let 1920–1940, se svým charakterem blíží pověsti, ale jde spíš o volné parafráze pověsťových látek formou historické povídky. K jejich označení používá Martínek nejčastěji v meziválečném období oblíbený termín romance, ale nevyhýbá se ani staré terminologií užívané v barokních knížkách lidového čtení (kronika, historie), která žila ještě v době Martínkova mládí mezi venkovským lidem, jak svědčí jeho vyprávění o hledání inspirace pro román Stavy rachotí: „Starý soused barvíř z dávných dětských let, který mi před půlstoletím půjčoval obsáhlé romány, svěřoval mi s širokým úsměvem ‚kronyky‘. Ani on ani kdokoli jiný z toho dávného světa se nevyznali v správných literárních pojmech. Legenda o světcích i zbojnická historie, kus pravdy i kus dotvářející snění, všecko bylo ‚kronykou‘.“ (Postavy mých románů 1947, s. 19).
Založení těchto textů je velmi různorodé. Liší se délkou, stylem vyprávění i inspiračními zdroji. Všechny spojuje zasazení do minulosti a Martínkova rodného Lašska, respektive někdejšího hukvaldského panství. První vydání knihy neslo název Tři větévky jalovcové (1935), neboť obsahovalo pouze tři povídky, jež byly pro druhé vydání, z roku 1941, rozšířeny o další dvě.
Nejstarší je Kronika příkladná a utěšená o Chvalovi ze Suchých Hůrek (otištěna již 1920 v Moravsko-slezském deníku) odehrávající se na fiktivním hradě v rámci hukvaldského panství za dob kolonizace kraje ve 13. století. Přes počáteční konflikt leníka s biskupem Brunem ve věci lásky k pohanské dívce vyznívá nakonec jako pověst o potrestání pletek s čertem (hříchy biskupa i poustevníka zůstávají nevyřešeny). Kratochvilná historie o obrazu svatého Jiří, vydaná samostatné v Novém Jičíně roku 1931, čerpá látku z žertovné pověsti o tom, jak malíř obrazu pro brušperský kostel a jeho pomocník roku 1737 přelstili městské právo a vyhnuli se výprasku. Romance o Ondrášovi, vycházející ze známé lidové historie o nepřemožitelném zbojníkovi, zrazeném nakonec vlastním druhem Jurášem, byla vytištěna roku 1931 jako bibliofilie a po dvou letech znovu vlastním nákladem. Martínek se zde pokusil o imaginativní prózu rámovanou motivem snu a sporem spisovatele s rozumářem odmítajícím fantazírující přístup k historii. Nejživěji působí krátká, v podstatě nedějová Romance o hodech Jana Čapka ze Sán, jež výstižně črtá příjezd bývalého husitského hejtmana a nového pána Hukvald do Ostravy roku 1438 i postupné tání jeho „tvrdosti“ pod vlivem jídla, pití a dívek. Dokončena byla již roku 1935, ale Martínek ji zařadil až do druhého vydání Větévek. Nejmladší je Romance o ženě čarodějné zrcadlící lidovou víru v čarodějnice, která mohla být snadno zneužita ke lstivému obohacení i zbavení se nechtěné nápadnice. Rovněž tento text vyšel teprve ve druhém knižním vydání.
Pohrával si s ozdobným pasem a konejšil konšela řečí trochu hrčivou a přerývanou: „Nemějte strach, počestní páni bratří, poctivě pana Čapka uvítáme a jeho milost si vyprosíme!“
A mžoural při tom potutelně očkama, jako by neměl ani trochu strach z hrozného táborského hejtmana, který naplnil široké kraje děsem svého jména.
Ale vtom hlásný na vížce u brány dal znamení a zatroubil trochu chraptivě a necvičeně.
Konšelé zneklidněli ještě více, ale purkmistru Niklinovi nezmizel široký úsměv ze zarostlých tváří.
Na cestě se ukázala skupina pěti koní: nejdříve dva zbrojnoši, pak mladé panoše takřka ještě neodrostlé chlapeckým střevíčkům, kostnatý kněz s odznakem rudého kalichu na černém taláru, a vedle něho na mohutném koni nový pán města Ostravy a panství hukvaldského, pan Jan Čapek ze Sán.
Byl už postarší, silného těla, zarudlých tváří a mocných knírů valně prošedivělých. Díval se nevlídně, šedé obočí přitiskl na oči. Bylo na něm zřetelně vidět, že život neprožil v teplých komnatách a hladkém dvořanství. Tváře měl ošlehány a rozryty, i když ruměné zabarvení utlumilo poněkud jejich drsnost. Při tom pohledu se konšel Johannes bezděčně podlomil v kolenou.
Konšelé i purkmistr sňali čepice a Niklin s hlubokou úklonou se přiblížil ke koni Čapkovu.
Pak začal kostrbatým a trochu hučivým svým hlasem řeč na uvítanou. Měla být zřejmě široká, jak rozvlněná voda o jarních povodních. A začínala nadmíru pobožně: purkmistr se dovolával příkladů z Písma, mluvil o slavných vojevůdcích z pradávných bojů, připomínal Gedeona, Josue i Saula a Davida krále. Ale když řeč stále zatáčel a strojil se pořádný kus posvátných historií vysypat slavnému válečníkovi k nohám, pomračil se Čapek a přerušil řečníka drsně: „Zapomínáš, brachu, že v kaplici nejsme a že nemám vždycky chuti, abych poslouchal traktáty pobožné!“
A tu Niklin, jako by si teprve nyní věc dobře rozvážil a s tváří spokojeně rozšířenou, nejinak než jako po velké pochvale a vyznamenání, začal nanovo. Pozdravoval Čapka jako nového pána milostivého, prosil ho za ochranu, aby pod jeho mocnou záštitou město mohlo vzkvétat, a sliboval ochotu i věrnost v každé službě.
„Ostravy budeme potřebovat,“ nevlídně odpověděl Čapek, „hrádek zde se více opevnit musí, aby knížeti z Těšína a všem pánům knížatům slezským zašla chuť se dotýkati naší země!“
Ale Niklin, jako by odpověď byla nejlaskavější, s utkvělým úsměvem v huňatých vousech prosil Čapka, aby nyní nepohrdl jeho pohostinstvím, že prý po dlouhé cestě je vhodné občerstvení, i když je podáváno jenom ve skromném příbytku měšťanském.
(vyd. 1967, s. 71–72)
Všechny příběhy se odehrávají na Martínkově rodném Lašsku, v krajině Pobeskydí, a to zejména v oblasti bývalého hukvaldského panství (Ostrava, Brušperk, Hukvaldy a jejich okolí spadající pod farnost Rychaltice), v úvodní povídce se ocitneme ve Štramberku na Novojičínsku a v jednom případě se děj odehrává především na Frýdecku (Romance o Ondrášovi).
JI
Portál vznikl u příležitosti 60. výročí úmrtí Vojtěcha Martínka, a to ve spolupráci Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a Centra regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Obrazový materiál poskytlo především Slezské zemské muzeum, Památník Petra Bezruče v Opavě (fond Vojtěch Martínek).
Koordinace a koncepce projektu: Monika Oravová
Redakce: Jakub Ivánek, Monika Oravová
Autoři textů: Jakub Ivánek (JI), Jan Malura (JM), Lukáš Pěchula (LP), Roman Polách (RP), Petr Lexa Přendík (PLP), Svatava Urbanová (SU)
Portál vznikl v rámci projektu Deset tváří Vojtěcha Martínka, který finančně podpořilo Statutární město Ostrava a Ministerstvo kultury ČR.
Pokračováním v používání webu souhlasíte s používáním cookies. Více informací
Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.