Žena a peníze

O knize

Žena a peníze. Brno: Ruch, 1928. 158 + 216 s. (2 svazky)
(další vydání: v podobě digestu Praha 1994)

Martínek vyzkoušel během své tvorby různé literární žánry, přičemž součástí tohoto hledání je také pokus o humoristický román Žena a peníze. Sám autor přiznává, že tento román má zcela okrajové místo v jeho tvorbě a je výsledkem „náhodného rozhovoru a lehkovážného slibu“. Martínek zaslechl bizarní vyprávění a slíbil Josefu Chaloupkovi, spisovateli a redaktorovi Ruchu, že napíše humoristický román na pokračování pro literární přílohu těchto brněnských novin.

Román se snaží o efektní zápletku v duchu prvorepublikových filmových komedií. Základem příběhu je náhlá proměna hlavního hrdiny: Dr. Boleslav Hromovný, nepraktický člověk a vědec, dostane zprávu, že zdědil po podivínském strýci velkou finanční částku. Podmínkou však je, že se musí oženit s jeho nevlastní dcerou, která je zpěvačkou v pochybných podnicích. Hromovný ji usilovně hledá, což ho zavede do Ostravy, kde Irenu konečně najde (srov. ukázku). Ožení se s ní, ale manželství se nevyvíjí harmonicky, a to ani tehdy, když se manželům narodí dítě. Jde o svazek dvou úplně rozdílných povah, které by za normálních okolností spolu nemohly mít nic společného. Zoufalá Irena se v určitou chvíli dokonce pokusí o sebevraždu, nakonec se vzdává svého dědictví a opouští manžela, kterému nechává dítě.

Román patří k málo zdařilým dílům Vojtěcha Martínka a rozhodně nevyznívá jako humoristické dílo, jak to měl původně autor v plánu. Ukazuje spíš tragiku manželského svazku dvou protikladných osobností. Také z hlediska stylistického a vypravěčského působí dojmem ledabyle formulovaného textu, který si vypomáhá konvencemi tzv. červené knihovny (romány pro ženy). Snad i proto byl příběh roku 1994 ve výrazně zkrácené podobě (tzv. digestu) a jazykové úpravě Marcely Pittermanové vydán v edici oddechové četby Večery pod lampou nakladatelství Ivo Železný.

Ukázka z knihy

Zpěvní a taneční síň Zelený velbloud našel. Byla v odlehlé uličce, podivně ztichlé, takřka na dosah ruky od hlavních tepen. Její reklamní štít byl nyní za kalného zimního dne smytý a smutný. Ne, věru ne, taková tabule ani takový nápis se nehodí do denního světla a do rachotivé melodie, kterou zpívají stroje a kola!

Byla to vlastně jedna hostinská místnost, oživená jen v noci. Ve dne byla otevřena jen přilehlá světnice, dívající se zoufale do ulice zakalenými okny a křičící prudkými nápisy, že se nabízí pivo, káva, víno, likéry.

Udřímaný a pokrčený sklepník (tj. číšník) se otřásl jako ze sna, když Hromovný vstoupil do restaurace a když se na prahu zastavil, nemoha si zvyknout šedivému přítmí. Místnost byla úplně prázdná, ale prosycená jakýmsi těžkým výparem, jaký zbývá z rozlitých sklínek a ze zaplivaných podlah a jaký se nikdy nevyvětrá v temném zákoutí starých staveb, páchnoucích stokami a věčným vlhkem. (…)

„Neznáte, prosím, adresu slečny Ireny Wintersteinové?“

Sklepník jen lhostejně nakřivil obočí:

„Neznám takovou slečnu.“

„Ale přece…,“ trhl sebou Hromovný ramenem. “Vždyť účinkuje v kabaretu Zelený velbloud?“

„Ach tak“ a hlas sklepníkův se nezvlnil ani o poznání, „ale já neobsluhuji zadních místností. Na to jsou sklepníci noční. A produkce začíná až o deváté. A potom, já těch slečen vůbec neznám, nepřijdu s nimi do styku.“

(vyd. 1928, s. 97–98)

Lokality v knize zmíněné

Román se odehrává především v Ostravě, která je ztvárněna jako průmyslové město dolů, hutí, hospod, barů a dělnických kolonií.

Autor o díle

Jednou v přátelském kroužku moravských literátů se vypravovalo o kostrbatém manželství nějakého občana, jenž se dostal k manželce i k penězům na základě prapodivné úmluvy. Bylo to v jakémsi kabaretu s programem nesmírně otravným, kdy právě nemladá už zpěvačka zpívala skřípavým hlasem hloupý kuplet. Do jejího sentimentálního pění padaly vtipy o tom občanu a jeho smluvním manželství. Dovolil jsem si vtip: „To by mohla být znamenitá látka pro humoristický román, kdyby na příklad jako výhru v dobročinné loterii nebo podle nějakého soudního příkazu dostal usedlý ouřada tuhle zoufalou kabaretní zpěvačku.“ Brněnský básník Josef Chaloupka, později tak tragicky zhynulý, který v té době pořádal román v novinách Ruch, chytil se hned té myšlenky: „Tak ten román napište sám a já ho hned umístím v Ruchu. Slib jsem dal velmi neprozřetelně, jak jsem trpce poznával, když jsem se do vypravování pustil.

(Postavy mých románů 1947, s. 7)

JM