Básnická tvorba Vojtěcha Martínka

O básnické tvorbě

Ačkoli byl Martínek vnímán především jako prozaik, zdánlivě paradoxně rámcují jeho dílo básnické knihy (prvotina Cesty 1909 a posmrtně vydaný výbor Poslední sonety 1976). V počátcích své literární dráhy měl především básnické aspirace a v průběhu života básně soustavně psal. Tvůrčí impulsy, jež ovlivnily mladého básníka, vycházejí především z lumírovského okruhu kolem Jaroslava Vrchlického a z básnické tvorby Josefa Svatopluka Machara, tedy z osobností, jež byly zásadními postavami české literatury na konci 19. a počátkem 20. století. Je to inspirace plná napětí mezi zdobností, mnohomluvností, až vyumělkovaností veršů lumírovské generace a Macharovými básněmi plnými ironie, sarkasmu, nadsázky. Stejně jako Machar se také obrací k historickým či antickým tématům a užívá lyrickou zkratku. Nezanedbatelnou básnickou inspirací, tematizovanou především v básníkově pozdní tvorbě, byl i Petr Bezruč, a to zejména v básnickém zaznamenávání významných – i legendárních – postav kraje (zbojník Ondráš, Jiří Třanovský ad.) či v obdivném pohledu ke krajině, především k prostředí Beskyd (Martínek byl vášnivým turistou). Vojtěcha Martínka tyto impulsy provázely po celou jeho básnickou tvorbu, vyrovnává se s nimi a dochází ke svébytnému básnickému tvaru, jenž nebyl závislý na módních poetikách a podržel si osobitou motiviku napříč tvůrčí činností. Jeho básně vyrůstají z motivů a témat, které provázejí jeho poezii konzistentně takřka od první po poslední knihu, jsou neustále propracovávány a zcela jasně demonstrují jeho vztah ke světu.

Raná tvorba

Martínek zahájil svou literární dráhu básnickou sbírkou Cesty (1909), pro kterou jsou ještě typické macharovské a sládkovské historizující ozvěny, jež se obracejí k antické tematice a problematice slavné české historie, především k husitskému období. V básních vystupují Odysseus, Milíč z Kroměříže, Jan Hus, Jeroným Pražský ad., tematizuje se domažlická bitva, Jednota bratrská, Tovaryšstvo Ježíšovo. Všechny básně směřují nejenom k oslavě české minulosti uprostřed habsburské přítomnosti, ale také ke kritice soudobých politických i společenských poměrů, především v epigramatických a satirických básních z konce sbírky. Název knihy je snadno interpretovatelný jako cesta národa: jak Odysseus zde dlíme na pobřeží, / nad hlavou bílá letí oblaka, / kams v neurčito naše cesty běží / …a příliš daleko je Ithaka (s. 6).

Další Martínkovy básnické knihy již vytvářejí postupně se rozvíjející organickou síť. V Sešitě sonetů (1910) se do centra dostávají témata, jež pak provázejí básníka po celý tvůrčí život, jsou neustálým zdrojem napětí, vůči němuž se Martínek neustále snaží zaujmout zásadní postoj, byť se mu to nikdy zcela nepodaří. Jde zejména o tragiku života, rámcové motivy světla a tmy, dne a noci, přičemž Martínek zpracovává téma neustálého koloběhu světa. Častým symbolickým autostylizačním postupem je transformace básnického subjektu do stromu či pařezu, jenž vzdoruje nepřízni počasí. Sešit sonetů ještě vychází z mladicky tragického prožívání života a světa, ale netíhne k tehdy módní dekadenci, je inspirován jednak macharovským ironizujícím viděním světa, jednak máchovským napětím mezi dočasností a věčností, které bude autor sugestivněji tematizovat v dalších, vyzrálejších knihách. Už v Sešitech sonetů se nám často otevírá tzv. psychická krajina, jeden z impresionisticko-dekadentních postupů poezie konce 19. století, jež měla být symbolickým výrazem duše básníka, mnohdy chmurné, temné, podzimní a zimní atmosféry: Je večer v září zachmuřený / a s šedavými nebesy (s. 23). Tragické naladění sbírky vede i k rezignaci v oblasti poezie, u Martínka zcela výjimečné: Je zdiskreditována zcela lyrika, / co může přinést v bouřný dneška shon? / Čím celkem veršovce je rozjásání, ston, / co po tom, zpívá-li si nebo naříká? // Už haraburdím starým báseň všeliká / a knihkupec ti řekne: žádný k veršům sklon. / Už máme surogáty: pěkný gramofon / ti nahradí zpěv, hudbu, tlukot slavíka (s. 48). Pro Martínka stejně kuriózní protipól představují ve sbírce až poetisticky vyznívající verše: Tak slunná dávno nebyla / neděle… Jedu tramwayí. (…) I tramway jakby opilá / si bzučí, dráty zpívají… / Jak rozmarně se klátila, / mně hlavou trosky splývají: // jak hudba, žvásty slečinek / a vtipy – vše, co má být lék, / lék špinavý, jejž do bídy // si v naivnosti kapeme… / A mentor na dně duše mé / si vzdychá: Diem perdidi… (s. 53).

Název třetí Martínkovy básnické knihy Jsme synové země (1912) svědčí o příklonu k symbolizaci a autostylizaci, o čemž vypovídá už úvodní Pozdrav: Tys ke mně promluvila nyní, země má! / Vstříc v touze rukama ti kynu oběma, / tvůj vřelý dotek cítím, jak jsi srdce stiskla, / tvé řeči rozumím, jak modrou nocí tryskla. (…) Je pozdrav milenky (…) je pozdrav mateřský (…) je pozdrav sesterský (…) …v tvé mluvě měkké, země má, ten pozdrav trojí / se v jeden pramen slil a v jedno slovo pojí (s. 6). Třebaže kniha začíná radostnými pozdravy země a apostrofou života a slunce, sledujeme opět napětí mezi světlem a tmou. Jásavý začátek je opět překonán tragikou takřka máchovskou. Tematizuje se mj. existenciální motiv osudu (viz např. báseň Dětská pohádka o osudu) jako neznámé a drtivé síly, který nacházíme i v raných prozaických pracích Martínka, ovlivněných naturalismem. Sbírka vrcholí v takřka expresionistických strofách psaných volným veršem: A proud se valil / nový a nový, zpěvem nestlumeným třásl / se temný vzduch a stále ze hlubin stoupal / mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy, / mrak bez začátku, konce, od pólu až k pólu, / mrak napojený děsem, zoufáním a hořem, / mrak hlasů zápasících; divých, nezladěných, / běsnících, šílících… (s. 29). Kniha nicméně končí syntézou pozitivních i negativních nálad lyrického subjektu v básni Ti všichni, kteří žili, v níž se prvně objevuje téma lidského koloběhu: …to všecko žije stále. Žádný lidský sten / se ztratit nemůže a nikdy v prázdno nezní, / však tajnou silou země vždy je rozvlněn, / jej stromů list, šum řeky, květů stvoly vězní. / A každý, kdo jde potom krajem vnímavý / a přitlumeným tónům země porozumí, / ne prázdný slyší zvuk, však vlídné pozdravy / a slova přátelský, jak dokola kol šumí, / a ví, že k němu nyní mluví všichni ti, / kdož žili před námi a na roli tu zemřeli (s. 53–54).

Meziválečná léta

V roce 1929 vydává Martínek výbor Básně, jenž obsahuje jeho tři předchozí sbírky Zahrada (1917), Tichá píseň (1920) a Ráj srdce (1926) i nový básnický oddíl Noci. Tento výbor můžeme oprávněně považovat, vedle pozdější sbírky Kalendář básníkův, za vrchol Martínkovy básnické tvorby. Motivicky se Martínkovy básně již neproměňují, zdrojem harmonie se stává písňovost (mnoho básní má buď hudební tematiku, nebo jde podle názvu o píseň). Soubor Noci je sestaven jednak z básní z jiných sbírek, jednak z básní nových. Zřetelný je tu vliv Měsíců Karla Tomana (básně pojmenované dle jednotlivých měsíců v roce). Oproti Tomanovi, jenž do svých básní zahrnoval také soudobé problémy (např. první světovou válku), se Martínkova poezie vztahuje spíše k lyrické charakterizaci jednotlivých měsíců, přičemž se jeho obraznost značně rozvolňuje do poloh, kterých dříve ani později nedosáhl: Je to tak prosté a přece tak podivné. / Obloha, hvězdy, plameny, hlasy. / Les, starý samotář, rozvážně přikývne / a jako ze sna bručivě vykládá si. (Červen, s. 96); To všecko bylo už… Obloha modrá, vlahý vzduch / a stezky putující do měsíce. / To všecko bylo už, ten nekonečný kruh, / jenž srdcem protáhne se… / Můj bože, barvotisková pohlednice… (Červenec, s. 97). Podobně pečlivě je komponována kniha Kalendář básníkův (1943), jež sestává z příležitostných básní z let 1925–1937. Ty jsou rozprostřeny svými názvy napříč rokem od předjaří přes léto a podzim až po zimu, přičemž kompozice je také alegorií lidského a básnického života. Závěrečné básně Ráje srdce tematizují poprvé vyzrále touhu po domově, básník se jimi snaží překonat tragický životní pocit: Srdce mé ubohé, srdce mé malé, / sami jsme vzrůstali v šalbě a v žale, / srdce mé ubohé, srdce mé malé, / budeš dosti silné? // Vracím se domů. Zavru dveře. / Jenom stín nehmotný se mnou se béře. / Vracím se domů. Zavru dveře. / A neodejdu (s. 133-134).

Ve sbírce Píseň o domovině (1937) se Martínek obrací k oné nekonečné rodovosti: Domovská země… jasně, jasně vím, / tvé dědictví jde stále žitím mým / a pohled známý do nitra mi vnik, / děvucha v polích, starý robotník – // a náhle sladké housle zpívají, / ty, země, mluvíš… dlouze, potají, / pradědů odkaz zpívá v řeči té, / ó, čím se ke mně, mrtví, hlásíte? / Věčnost má oči přísné, kovové, / že chvějí se… Teď cítím, domove, / jak v chvíli zasvěcené – sám a sám – / klíč ke tvé tajné řeči nalézám (s. 22). Všechny výše zmíněné martínkovské atributy jsou na svém místě – krása i smutek, koloběh života a symbol země. Zároveň je to sbírka, v níž je prostor domova osudově spjat s mládím, dobrodružstvím dětí, kapitánem Kormoránem či loutkaři: Žije ještě starý loutkář, / žije starý komediant? / Jistě je jak Metusalém, / hubený a rozsochatý, / s bohatýrským šedým knírem, / dětských roků kouzelník (s. 37). Konečně je to kniha návratu do rodné krajiny, především do Beskyd (básně Za hory, za vody, Horskou pěšinkou v noci, Nad horskou strží smrt zpívá o půlnoci) a na Ostravsko (Ostrava, Orlová, Ostravská píseň).

Pozdní tvorba

Poslední Martínkovy básnické sbírky jsou knihami specifickými – jde o tvorbu výrazně časovou v pozitivním i negativním smyslu. Dobově ovlivněna je skladba Monology Jury Třanovského, jež byla vydána v roce 1946, nicméně byla psána za druhé světové války, v letech 1940–1941. Je to báseň s typickou jinotajnou tendencí a navazuje na básně národní hrdosti k velkým (i fiktivním) postavám naší historie, jež vzdorovaly dobovému útisku (Halasova Naše paní Božena Němcová, Seifertův Vějíř Boženy Němcové či Horův Jan Houslista). V knize Martínek tematizuje příběh těšínského rodáka Jiřího Třanovského, významného evangelického faráře, jenž působil ve Valašském Meziříčí a musel po bitvě na Bílé hoře odejít do Horních Uher (dnešní Slovensko), kde se jeho kancionál Cithara sanctorum stal nejoblíbenějším a nejvydávanějším kancionálem slovenských protestantů. Monology ve shodě s dobovou tendencí vybočují z tvarově poměrně stálé Martínkovy tvorby, jsou z velké části složeny z jednoduchých dvojverší, která dovolují srozumitelně tlumočit symbolický příběh Třanovského. Knihu otevírá báseň Mluví člověk dvacátého věku, v níž se lyrický subjekt stylizuje jako marnotratný syn, jenž se vrací k domovu. Ukončena je temným obrazem, který je předzvěstí osudů Třanovského, ale odkazuje také k soudobé náladě bezvýchodnosti: Je kámen tvrdý, zlý a mlčenlivý. / Je nepřítelem každému, kdo živý. / Pohni se, kameni, prokletý kameni! / Prosím a proklínám. Nic. Dusné mlčení. / Mučivá krása nocí. Úpalné vedro dne. / A nic se nepohne (s. 10). Vlastní báseň Monology Jury Třanovského je rozdělena na 25 částí s prologem a epilogem. Představuje evangelického faráře v téměř legendistické atmosféře, prochází jeho zralý život, zkušenosti, osobní tragédie (např. smrt dětí na mor), pokušení přátel, kteří přestoupili ke katolictví. Třanovský je ztvárněn jako mravně i duchovně pevný člověk: Ve chvílích zkoušek, kdy duch poklesá, / tím slavněji se klenou nebesa, // neb vím, že v nich je štít a ochrana / a záruka, že hledím do rána, // neb vím, že v nich je Soudce veliký, / nad běs mocnými a hříšníky (s. 31).

Výrazem doby je také sbírka Píseň nového dne (1952), v níž Martínek reaguje na dobově naivizující a kolektivizující poptávku, která se odrážela v budovatelské a frézistické poezii. Například v básni Chvála stroje zachytíme vizi „šťastných zítřků“: Viděl jsem v práci tebe, v rozšumělém hluku, / kde zvoní lopaty a řemen sviští, / ty bagrů synu, jeřábů ty vnuku, / poslušný pomocníku v rozhýbaném mraveništi. (…) Zde v těchto brázdách komíny se vztyčí, / zde červené zdi, stroje, rozložité haly, / by píseň nových zítřků slavně zazpívaly (s. 28–29). Báseň Jeřábnice plně vyhovuje prvoplánovým představám socialistického realismu: Zas nové údery, dunění, cinkot a hvizd, / kladivo buší a lámané železo sténá. / Nad hlavou projíždí jeřáb, svým úkolem jist, / řídí jej bezpečným posunkem mladičká žena. (…) Přesná i úsměvná. Pracuje. Fabrika zní. / Ten její jeřáb se rozjíždí. Zahvízdání. / Přesná i usměvavá dělnice svobodných dní. / Žena i milenka. Matka též. Soudružka. Paní (s. 35). Kniha je snad zajímavá v dobovém zobrazování Ostravy, které spojuje čistou lyriku s industriálními motivy: Město svou píseň zpívá, / sta strojů, kladiv a pák. / Plameny z polí kývá / do oken vlčí mák (s. 62).

Kniha Poslední sonety z roku 1976 byla vydána již posmrtně a je koncipována z deníkových básní Vojtěcha Martínka, které tvořil v pohnutí nad svou druhou sbírkou Sešit sonetů. Je to kniha bilančního charakteru, jež se navrací k Martínkově poetice, která byla přervána socialistickým realismem. Převládá zde melancholická nálada, vzpomínání na dětství, první četbu Jaroslava Vrchlického, ale také znamená mužné postavení se konci života.

Shrnutí

Básnická tvorba Vojtěcha Martínka je přes celou svou šíři, jež se rozkládá přes půl století, konzistentní především udržením svébytného básnického tvaru, který nejde ve stopách dobových poetik – není ovlivněn modernistickými směry, nenásleduje civilismus, expresionismus, i přes své silné sociální cítění se vyhýbá proletářské poezii, ignoruje poetismus či surrealismus, není ovlivněn ani holanovsko-halasovskou generací. Trvá si na svém vidění světa, které je „omezeno“ na symbolické napětí světla a tmy, dne a noci, je máchovským a řekněme i obecně existenciálním výrazem úzkosti ze života. Můžeme polemizovat, nakolik byl (a je) tento tvůrčí svéráz živý, nakolik je pro nás důležitá inovativnost a formální výboje, zda onen motivický „monolog“ může inspirovat i dnes. Vojtěch Martínek je jednou z mála postav, které básnicky tematizovaly širší Ostravsko a byly ovlivněny i jejím intimním výrazem. Jestliže literární historie 70.–80. let 20. století, jež se Martínkově tvorbě soustavněji věnovala, zdůrazňovala dle dobových požadavků především optimistické překonání Martínkova tragického životního pocitu (často se mluvilo o překonání naturalistických tendencí), pak dnešního čtenáře zajímá především plnost Martínkova básnického i tvůrčího naturelu a jeho nesmírně lidské prožívání vzletů a pádů: Neb věčně bude člověk chvíti se / rozkoší, touhou… Věčně procítí / výšky i propasti (báseň Nokturno, Kalendář básníkův, s. 27).

Soupis Martínkova básnického díla

Cesty. Fragmenty o světle i ponížení. Verše: (1905–1909). V Praze: Ot. Janáček, 1909.
Sešit sonetů 1904–1910. Praha: Karel Ločák, 1910.
Jsme synové země. Verše. Brno: Družstvo Moravsko-slezské revue, 1912.
Zahrada. Verše z let 1911–1916. Praha: František Borový, 1917.
Tichá píseň. Verše. Hrabůvka u Moravské Ostravy: Moravsko-slezský sborník, 1920.
Ráj srdce. Verše. Brno: Moravské kolo spisovatelů, 1926.
Básně (Zahrada – Tichá píseň – Noci – Ráj srdce). [Brno]: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929.
Píseň o domovině. Opava: Pásmo, 1937.
Koleda. Praha: Josef Hrachovina, 1940.
Kalendář básníkův. Verše intimní z let 1925–1937. Výbor z lyriky. Moravská Ostrava: Josef Lukasík, 1943.
Monology Jury Třanovského. Historické variace. Psáno v letech 1940–41. Opava: Iskra, 1946.
Mrtvým. K prvnímu výročí našeho osvobození a na památku JUDr. Josefa Martínka z Mor. Ostravy… a Stanislava Hrachoviny z Dolní Lhoty u Blanska… Praha: Josef Hrachovina, 1946.
Píseň nového dne. Verše. Praha: Československý spisovatel, 1952.
Poslední sonety. Ed. Jiří Svoboda. Ostrava: Profil, 1976.

 RP