V širším smyslu typ zalesněného pohoří s oblými vrcholy v rámci Karpat, v užším smyslu je takto v češtině nazývána část severozápadních Karpat rozprostírající se v jihovýchodním cípu Slezska a na severním Valašsku s přesahy na Slovensko. Správné označení tohoto pohoří zní Moravskoslezské Beskydy. Jeho nejvyšším vrcholem je Lysá hora (1323 m n. m.).
Panorama Moravskoslezských Beskyd, skládací pohlednice ze 30. let 20. století (soukromá sbírka)
Beskydy představují přírodní protipól nedaleké industriální Ostravy a častý cíl výletů obyvatelstva celého regionu. Nelehký horský a podhorský život se stával, podobně jako život dělníků průmyslové Ostravy, častým tématem umělecké literatury regionu Ostravska. Fascinaci Beskydami najdeme v dílech řady místních autorů, včetně Petra Bezruče, který byl velkým turistou a vlastnil srub na Ostravici, pod Lysou horou. Beskydské turistice se oddával rovněž Vojtěch Martínek, v jehož díle je téma života v horách také silně zastoupeno.
Na blíže nespecifikovaném místě v prostředí Beskyd se odehrává naturalisticky drsný příběh novely Než se kořeny uchytí(1923), kde s novým horským prostředím zápasí mladá učitelka původem z Hané:
Její citlivkovitá bytost těžce snášela chladný van horského vzduchu. Třásla se v něm bolestně a bezradně. Nezkušené, dětské její oči viděly všude hrubost, surovost, i kde šlo o pouhý výbuch životního veselí. (…) A tenkrát, ve chvílích úplného zlomení, neurčitého stesku a těžkého hoře, toulávala se pěšinami, zabloudila mezi lesy, klopýtala zoranými poli – ale i příroda mluvila k ní nevlídným hovorem, a lesy jak byly smutné a chladné! Jehličí jejich pozvolna posypáváno bylo neviditelným prachem – jak stály nyní zemdlené a zestárlé! Jen stranou temných lesů, kde osaměle stál neveliký hájek listnatý, poněkud vlídněji se zasmála na ni krvavá hra podzimních barev. Osiky, břízy, javory, habry – jaká to byla stupnice barev! (Než se kořeny uchytí 1941, s. 29)
Kontrast života v nížině a nedalekých horách ukazují pasáže románu Až na dno (1937), jehož druhá polovina je zasazena pod fiktivní Zimnou horu v beskydském podhůří. Takto sugestivně např. Martínek v románu kreslí příchod rána do hor:
Zelené lesy ztrácejí přísný chlad, táhlé průrvy se vyjasňují – a najednou do nejvyššího vrcholku udeří světelný šíp… teď celá legie střelců vysílá jasné střely… bijte do zelené výspy, která se dívá na podhorský svět, metejte šípy víc a víc, až se vám vzdá zádumčivý horský stařík! Rozptýlené chalupy se probouzejí, v jasném vzduchu se nese bučení dobytka, údery dveří, hlasité výkřiky. V druhé dědině, víc v údolí a blíže k silnici, rozklinkal se zvonek na kostelíku: vidět ze zvlněných stromů jenom jeho špičatou vížku, jak se prodírá k obloze. Hlas zvonku je přátelský a sousedský. Světelné lodi nad krajem, nad táhlou horou a podhorskými chalupami, chystají se k vyplutí: napínají plachty, které jasně zakryjí lesy a ráztoky. Pojedeme, pojedeme do dalekých světů! Ale horský člověk, k té nahnědlé hlíně přitlačený, nepojede – země volá, roboty je plno. Tam je kousek půdy pod kopcem třeba přeorat, na jařiny už je svrchovaný čas. Kdo se nepřičiní až do úpadu, nebude dobrý přítel horské hroudě. I Nežka bude horským člověkem. To je stejné, jako když se řekne: neodpočine si od rána do večera. (Až na dno 1937, s. 167)
Lyžaři na vrcholu Lysé hory shlížejí do podhůří Beskyd, pohlednice z počátku 50. let 20. století (soukromá sbírka)
O svízelném horském bydle vypovídá rovněž část románu Trojí cesta Blažeje Potěšila (1942), zejména druhá učitelská štace Potěšila ve smyšlené vesnici s výmluvným názvem Zimné.
Beskydy se okrajově zmiňují rovněž ve známé Martínkově trilogii Kamenný řád, a to jako místo partyzánského hnutí za druhé světové války:
Patrně v poslední době došly nové špehounské právy z hor; tam se pořád víc a více přicházelo na stopy skrytým odvážlivcům. Žežulík jako by měl před očima veliký obraz: Malenovice, to je koutek pod Lysou horou, Morávka je nekonečně dlouhá dědina ke slovenské straně. Tam všude jsou lesy, skrýše, hluboké ráztoky; od Morávky se možno proplížit i ke slovenským samotám, třebas je po hranicích stráží hustě rozseto a jejich pistole se dlouho nerozvažují vystřelit (Ožehlé haluze 1969, s. 133)
Na fiktivním hradě v Beskydech se odehrává jedna z Větévek jalovcových – Kronika příkladná a utěšená o Chvalovi ze Suchých Hůrek. Beskydy jsou také dějištěm Romance o Ondrášovi, uveřejněné v témže souboru (zbojníci z Ondrášovy družiny se rekrutují např. z Turzovky či Malenovic).
Beskydy se samozřejmě zrcadlí rovněž v Martínkově poezii. Dostala se tam zbojnická tematika (báseň Ondráš ve sbírce Píseň o domovině), bájný bůh Radegast se svou sochou od Albína Poláška nedaleko Pusteven (báseň Radegast ve sbírce Píseň nového dne) i Martínkovy toulky beskydskými lesy:
Už jarní větry dují. Teď touha mne omámí: zas zvolna poputuji dolem a horami. Tam někde pod Čeladnou je slunná paseka, tam lehce do mechu padnou bolesti člověka. (Předjaří, sb. Kalendář básníkův 1943, s. 6)
Často se Martínek vrací k řece Ostravici, která protéká celým krajem, a pomyslně tak spojuje Beskydy s průmyslovou Ostravou. Ve sbírce Píseň nového dne (1952) najdeme jak báseň Ostravice, kde je nazvána „řekou básníkovou“, tak báseň Ve stopách, v níž dochází k prolnutí pohoří a města, protipólem Lysé hory se tu stávají komíny továren:
Vojtěch Martínek odpočívající v trávě (Slezské zemské muzeum v Opavě, Památník Petra Bezruče, fond Vojtěch Martínek)
Šuměly modré lesy na stráni, zdvíhaly hlavu ve snách, ve vichřice; když smírným tichem táhlo klekání, na pozdrav volala Ostravice. Lysá se rýsovala v mladé sny, fabriky hřměly triumfální notu, komíny chrlily dým vítězný, havíři vyšli na robotu. (Ve stopách, sb. Píseň nového dne 1952, s. 53)
