Beskydy

Beskydy (něm. Beskiden, pol. Beskidy)

V širším smyslu typ zalesněného pohoří s oblými vrcholy v rámci Karpat, v užším smyslu je takto v češtině nazývána část severozápadních Karpat rozprostírající se v jihovýchodním cípu Slezska a na severním Valašsku s přesahy na Slovensko. Správné označení tohoto pohoří zní Moravskoslezské Beskydy. Jeho nejvyšším vrcholem je Lysá hora (1323 m n. m.).

Beskydy představují přírodní protipól nedaleké industriální Ostravy a častý cíl výletů obyvatelstva celého regionu. Nelehký horský a podhorský život se stával, podobně jako život dělníků průmyslové Ostravy, častým tématem umělecké literatury regionu Ostravska. Fascinaci Beskydami najdeme v dílech řady místních autorů, včetně Petra Bezruče, který byl velkým turistou a vlastnil srub na Ostravici, pod Lysou horou. Beskydské turistice se oddával rovněž Vojtěch Martínek, v jehož díle je téma života v horách také silně zastoupeno.

Na blíže nespecifikovaném místě v prostředí Beskyd se odehrává naturalisticky drsný příběh novely Než se kořeny uchytí (1923), kde s novým horským prostředím zápasí mladá učitelka původem z Hané:

Její citlivkovitá bytost těžce snášela chladný van horského vzduchu. Třásla se v něm bolestně a bezradně. Nezkušené, dětské její oči viděly všude hrubost, surovost, i kde šlo o pouhý výbuch životního veselí. (…) A tenkrát, ve chvílích úplného zlomení, neurčitého stesku a těžkého hoře, toulávala se pěšinami, zabloudila mezi lesy, klopýtala zoranými poli – ale i příroda mluvila k ní nevlídným hovorem, a lesy jak byly smutné a chladné! Jehličí jejich pozvolna posypáváno bylo neviditelným prachem – jak stály nyní zemdlené a zestárlé! Jen stranou temných lesů, kde osaměle stál neveliký hájek listnatý, poněkud vlídněji se zasmála na ni krvavá hra podzimních barev. Osiky, břízy, javory, habry – jaká to byla stupnice barev! (Než se kořeny uchytí 1941, s. 29)

Kontrast života v nížině a nedalekých horách ukazují pasáže románu Až na dno (1937), jehož druhá polovina je zasazena pod fiktivní Zimnou horu v beskydském podhůří. Takto sugestivně např. Martínek v románu kreslí příchod rána do hor:

Zelené lesy ztrácejí přísný chlad, táhlé průrvy se vyjasňují – a najednou do nejvyššího vrcholku udeří světelný šíp… teď celá legie střelců vysílá jasné střely… bijte do zelené výspy, která se dívá na podhorský svět, metejte šípy víc a víc, až se vám vzdá zádumčivý horský stařík!
Rozptýlené chalupy se probouzejí, v jasném vzduchu se nese bučení dobytka, údery dveří, hlasité výkřiky. V druhé dědině, víc v údolí a blíže k silnici, rozklinkal se zvonek na kostelíku: vidět ze zvlněných stromů jenom jeho špičatou vížku, jak se prodírá k obloze. Hlas zvonku je přátelský a sousedský.
Světelné lodi nad krajem, nad táhlou horou a podhorskými chalupami, chystají se k vyplutí: napínají plachty, které jasně zakryjí lesy a ráztoky. Pojedeme, pojedeme do dalekých světů!
Ale horský člověk, k té nahnědlé hlíně přitlačený, nepojede – země volá, roboty je plno. Tam je kousek půdy pod kopcem třeba přeorat, na jařiny už je svrchovaný čas. Kdo se nepřičiní až do úpadu, nebude dobrý přítel horské hroudě.
I Nežka bude horským člověkem. To je stejné, jako když se řekne: neodpočine si od rána do večera.
(Až na dno 1937, s. 167)

O svízelném horském bydle vypovídá rovněž část románu Trojí cesta Blažeje Potěšila (1942), zejména druhá učitelská štace Potěšila ve smyšlené vesnici s výmluvným názvem Zimné.

Beskydy se okrajově zmiňují rovněž ve známé Martínkově trilogii Kamenný řád, a to jako místo partyzánského hnutí za druhé světové války:

Patrně v poslední době došly nové špehounské právy z hor; tam se pořád víc a více přicházelo na stopy skrytým odvážlivcům. Žežulík jako by měl před očima veliký obraz: Malenovice, to je koutek pod Lysou horou, Morávka je nekonečně dlouhá dědina ke slovenské straně. Tam všude jsou lesy, skrýše, hluboké ráztoky; od Morávky se možno proplížit i ke slovenským samotám, třebas je po hranicích stráží hustě rozseto a jejich pistole se dlouho nerozvažují vystřelit
(Ožehlé haluze 1969, s. 133)

Na fiktivním hradě v Beskydech se odehrává jedna z Větévek jalovcových – Kronika příkladná a utěšená o Chvalovi ze Suchých Hůrek. Beskydy jsou také dějištěm Romance o Ondrášovi, uveřejněné v témže souboru (zbojníci z Ondrášovy družiny se rekrutují např. z Turzovky či Malenovic).

Beskydy se samozřejmě zrcadlí rovněž v Martínkově poezii. Dostala se tam zbojnická tematika (báseň Ondráš ve sbírce Píseň o domovině), bájný bůh Radegast se svou sochou od Albína Poláška nedaleko Pusteven (báseň Radegast ve sbírce Píseň nového dne) i Martínkovy toulky beskydskými lesy:

Už jarní větry dují.
Teď touha mne omámí:
zas zvolna poputuji
dolem a horami.
Tam někde pod Čeladnou
je slunná paseka,
tam lehce do mechu padnou
bolesti člověka.
(Předjaří, sb. Kalendář básníkův 1943, s. 6)

Často se Martínek vrací k řece Ostravici, která protéká celým krajem, a pomyslně tak spojuje Beskydy s průmyslovou Ostravou. Ve sbírce Píseň nového dne (1952) najdeme jak báseň Ostravice, kde je nazvána „řekou básníkovou“, tak báseň Ve stopách, v níž dochází k prolnutí pohoří a města, protipólem Lysé hory se tu stávají komíny továren:

Šuměly modré lesy na stráni,
zdvíhaly hlavu ve snách, ve vichřice;
když smírným tichem táhlo klekání,
na pozdrav volala Ostravice.
Lysá se rýsovala v mladé sny,
fabriky hřměly triumfální notu,
komíny chrlily dým vítězný,
havíři vyšli na robotu.
(Ve stopách, sb. Píseň nového dne 1952, s. 53)

JI + RP