Život Vojtěcha Martínka

1887

11. dubna narozen v Brušperku v rodině kožešníka Ludvíka Martínka a jeho druhé ženy Anežky, rozené Dluhé (Dlouhé), v domě čp. 136 (dnešní dům na ul. Dr. Martínka 184).

1899

Ve čtvrté třídě napsal zřejmě své první básně (Bílá Hora, Z Hukvald).

1900-1908

Studoval na Matičním gymnáziu v Moravské Ostravě; již tehdy publikoval v Ostravském deníku a časopisech Radhošť, Anděl strážný či Jitřenka (tam 1901 debutoval pod pseudonymem Václav Staněk, dále užívá pseudonymy Petr Modest, Narcis Novosadský aj., viz Martínkovu publicistiku); od roku 1904 bydlel u nevlastního bratra Rudolfa v dělnické kolonii Vítkovických železáren; žil ze stipendia a výdělků za novinovou i literární činnost.

1908-1913

Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (zprvu klasickou filologii, od roku 1909 češtinu a němčinu); během studia psal recenze do řady periodik a vydával krátká pojednání o české i světové literatuře; roku 1909 mu vyšla básnická prvotina Cesty a překlad eposu Savonarola rakouského romantického básníka Nikolause Lenaua; v následujících letech se intenzivně věnoval poezii a povídkové tvorbě; roku 1912 strávil semestr na univerzitě v německém Bonnu.

1914-1918

Těsně před válkou se Martínek oženil s Otilií Klegovou, svatba se uskutečnila v dřevěném kostele sv. Kateřiny v Hrabové 23. května 1914; již v únoru 1914 nastoupil jako profesor na Matiční gymnázium v Moravské Ostravě, kde s výjimkou let druhé světové války vyučoval až do roku 1947; roku 1915 se stal obecním tajemníkem v Hrabůvce (byl jím do roku 1919) a jednatelem Moravského kola spisovatelů (do roku 1920); v roce 1916 mu byl udělen titul doktora filozofie (disertační práce Hálek a polský romantismus); roku 1917 vyšla Martínkova studie o Petru Bezručovi, která byla později rozšířena a vydána roku 1924.

1918-1938

Léta první republiky strávil Martínek usilovnou prací pro region, ať již ve veřejných funkcích (1919–1920 členem tiskové sekce československé plebiscitní komise pro Těšínsko, 1920–1922 správcem Městské knihovny ve Vítkovicích, 1936 se stal předsedou ostravské pobočky Literárněhistorické společnosti a členem České akademie věd a umění), či na poli ryze kulturním (1919–1923 dramaturgem činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, roku 1929 začala jeho dlouhodobá spolupráce s ostravským studiem Československého rozhlasu, kde zajišťoval přednášky a fejetony, rozhlasové hry, četbu na pokračování).

Již roku 1918 se stal redaktorem Moravskoslezského deníku a jeho románové přílohy, dále Moravskoslezského sborníku a jeho beletristické přílohy Naše země, roku 1924 pak také časopisu Černá země; jako žurnalista se postaral o uvedení řady mladých autorů z regionu do literárního světa; blízký vztah měl zejména se svým někdejším žákem Vilémem Závadou, který se později zařadil mezi velikány české poezie a v 50. letech inicioval nové vydání díla svého někdejšího učitele.

V letech 1924–1931 vycházela časopisecky a následně knižně jeho klíčová románová trilogie věnovaná Ostravsku s názvem Černá země; ostravské tematice se v těchto letech věnoval i v básnických dílech; ve volných chvílích psal pohádky, k nimž se vrátil v době války.

V letech 1929–1930 si manželé Martínkovi dali vystavět v Hrabůvce nový domov – vilu na dnešní Klegově ulici (dnešní čp. 341), kterou navrhl roku 1928 arch. Karel Gajovský.

1939-1945

V době národního ohrožení se vrátil k tématu domova a roku 1939 vydal román Stavy rachotí, jenž se odehrává v rodném Brušperku a vychází ze studia historických pramenů i starých vyprávění, psal další pohádky a započal práci na druhé románové trilogii, jež nese dle svého prvního dílu název Kamenný řád; k linii české poezie alegoricky ztvárňující vzdor proti okupaci přispívá také básnickou sbírkou Monology Jury Třanovského (vyjde až 1946); roku 1942 ztratili manželé Martínkovi synovce Josefa, rozeného Vránu (24. prosince 1910), kterého přijali za svého, jelikož sami nemohli dítě počít (byl zatčen a deportován do Osvětimi, kde 18. února 1943 zemřel; byl vystudovaným právníkem); zřejmě v souvislosti s válečnými časy se Martínek 29. ledna 1943 vrátil zpět do katolické církve, z níž vystoupil roku 1927; v letech 1941–1945 byl na vlastní žádost penzionován z funkce gymnazijního profesora.

1945–1960

24. srpna 1945 se narodil druhé sestře Otilie Martínkové vnuk Vojtěch Sedláček, kterého (bezdětní) manželé Martínkovi v roce 1959 adoptovali a který přijal jejich příjmení Martínek (stal se lékařem).

V poválečném období psal Martínek nové knihy už jen ojediněle (vznikl ještě poslední díl trilogie Kamenný řád s názvem Ožehlé haluze a dvě sbírky básní, z nichž jedna byla vydána až posmrtně); přesto se stal v letech 1946–1948 předsedou Moravského kola spisovatelů, roku 1946 jmenován také předsedou Společnosti Petra Bezruče v Opavě a literární sekce Sdružení slezských umělců a v roce 1949 byl jmenován vedoucím ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů; roku 1955 mu byl udělen titul „zasloužilý umělec“ a roku 1957 se stal nositelem Řádu práce.

1960

25. dubna Vojtěch Martínek zemřel ve vítkovické nemocnici; pohřeb na obecním hřbitově v Hrabůvce (na Klegově ulici nedaleko Martínkovy vily) se odehrál 27. dubna; po zrušení hřbitova v roce 1975 byly ostatky přeneseny na ústřední hřbitov ve Slezské Ostravě.