Korespondence Vojtěcha Martínka

O korespondenci

Vojtěch Martínek si dopisoval s řadou osobností. Patřili mezi ně zejména literáti Metoděj Jahn (172 kusů dochované korespondence), Viktor Kamil Jeřábek (138), Čeněk Kramoliš (130), Petr Bezruč (101), Josef František Karas (72), Růžena Jesenská (67), František Serafinský Procházka (55), Karel Elgart-Sokol (36), Egon Hostovský (20), Arne Novák (20), bratři Mrštíkové (8) ad.

Naprostá většina dochované korespondence Vojtěcha Martínka je v současné době uložena v Památníku Petra Bezruče při Slezském zemském muzeu v Opavě (fond 2A). Přibližně polovina písemné pozůstalosti byla památníku předána roku 1962 vdovou Otilií Martínkovou. Korespondence tehdy ještě nepředstavovala významnou část fondu, byla získávána následně výkupem od soukromých vlastníků, případně z antikvariátů počínaje rokem 1962. Martínkův fond dnes obsahuje 87 kartonů a korespondence tvoří jeho značnou část.

Dopisy odhalují např. okolnosti vydávání Martínkových děl, uzavírání smluv s autorem, poskytují informace o honorářích. Dovíme se z ní o vztazích s jinými literáty, o sporech, které vedl se svými „žáky“, tedy okruhem mladších autorů z širšího Ostravska. Podstatná je i tzv. anonymní korespondence, jež přicházela Martínkovi, či jeho odpovědi neznámým obdivovatelům. Zde přechází autor od oficiální, frázovité mluvy k osobnímu tónu, v němž mnohdy odhaluje vlastní vkus, osobní preference témat apod. Martínkovy dopisy však nacházíme i v jiných autorských pozůstalostech uložených v Památníku Petra Bezruče (např. ve fondech Františka Sokola Tůmy či Petra Bezruče).

Nejznámější celky korespondence Vojtěcha Martínka vyšly tiskem:

Dopis Vojtěchu Martínkovi k šedesátce: 1887–1947 (1947) představuje osobní výpověď A. C. Nora a naznačuje jeho přátelský vztah k Martínkovi, kterého vnímal jako vzor. Ve skutečnosti byl jejich vztah složitější a dopisy uložené ve fondu dokládají roztržky poté, co Martínek označil pozdější Norovu tvorbu jako schematickou. Od konce 20. let 20. století Martínek kritizoval také současné české autory, kteří nesou „cizokrajný“ pseudonym (a k nim A. C. Nor rovněž patřil).

Publikace Pět dopisů Vojtěchu Martínkovi (1957) a Petr Bezruč – Vojtěch Martínek. Vzájemná korespondence (1969) mapují vztah profesionálního přátelství dvou předních spisovatelů regionu Ostravska. Bezruč ovlivnil pojetí „slezské identity“ v Martínkově poezii i sociální problematiku jeho próz. Význam této korespondence není možno opomíjet při výzkumu Martínkova vztahu k první republice či k regionálním vazbám v rámci tzv. země Moravskoslezské (jak u Bezruče, tak Martínka nacházíme zmínky o chápání Opavska, Těšínska a severovýchodní Moravy jako jednoho regionu).

Vzájemná korespondence Viléma Závady a Vojtěcha Martínka (1981) představuje Martínka jako mentora mladší generace česky píšících autorů širšího Ostravska. Zpočátku méně zkušený Závada (kdysi gymnaziální žák Martínka) je v korespondenci zdrženlivý, nepoužívá velkých slov. Jejich vztah se vyvíjí. Martínek se zdá být ohromen básnickou tvorbou Závady a v 50. letech pociťujeme z jeho strany i jistou pokoru. Závada zase projevuje úctu a vděčnost vůči Martínkovi, který mu pomohl v začátcích.

Dochované dopisy ozřejmují řadu Martínkových názorů. Např. roku 1918 hovoří v dopise neznámému adresátovi o tzv. „moravském svérázu“ ve smyslu moravské literatury coby dílčí hodnoty uvnitř české literatury: V literatuře „moravské“ vidím jen část vyspělého písemnictví českého a musíme tedy i na věci z Moravy klásti takové měřítko, jaké bychom kladli na každý jiný spis český.

Z korespondence se rovněž dozvídáme, proč Martínek do své tvorby začleňuje náboženskou problematiku. Spisovatel opakovaně řešil osobní vztah k náboženství a víře. V roce 1924 vystoupil z římskokatolické církve, aby se do ní v roce 1943 navrátil. Náboženství pro autora představovalo způsob uchopení lidské morálky, smyslu etiky. Odkaz k tomu nacházíme v korespondenci s neznámým redaktorem: Ano, je tolik bolestných otázek, jež bijí do lidského srdce: přetváření světa, hledání věčně staré a věčně nové spravedlnosti, hodnoty mravní, náboženská žízeň… jen se zavázanýma očima spisovatel jich nevidí.

Ukázka z korespondence

V následujícím dopisu Vojtěch Martínek dává Vladimíru Vaškovi k posouzení svá veršovaná díla:

Drahý mistře,

Se srdečným jarním pozdravem a přáním plného zdraví posílám Vám svou novou veršovanou knížku (Píseň nového dne, 1952 – pozn. redakce) a prosím, abyste ji vlídně přijal jako doklad mé opravdové úcty a oddanosti.

Vyrostla z nynějšího velkého ruchu, jímž se zachvívá celý ostravský kraj. Vidím takřka před okny, jak rostou nové čtvrti a zdvíhají se nové obrovské průmyslové závody, jimiž se tvárnost kraje mění takřka od základu. To je atmosféra, v níž jsem psal před rokem tyto veršíky. Nemohu posuzovat, jaká je jejich hodnota: Musy jsou ženského rody a jejich přízeň je vždy vrtkavá. Nuže: ať je to alespoň dokument doby a dokument kraje. A je to také skromná poklona Vaší velké osobnosti: chtěl jsem ji vyslovit sice ve verších „Ve stopách“ nebo „Ostravice“, ale patrně i jindy je má intonace poplatná nedosažitelnému úderu Slezských písní. Je vždy povznášející stát ve stínu velkého tvůrce, i když se mu blížíme jen z veliké dálky. A proto posuzujte, prosím, vlídně tento ohlas snad pozdní, ale upřímný.

Jsem vždy zcela oddaný

Vojtěch Martínek

V Hrabůvce 11. 4. 1952

(Petr Bezruč – Vojtěch Martínek: vzájemná korespondence, s. 102)

Prohlédněte si originál dopisu, který je uložen v Památníku Petra Bezruče Slezského zemského muzea v Opavě.

V korespondenci se nacházejí i přepsané, žertovné pohlednice. Na jedné z nich zve Vladimír Vašek Martínka vtipným způsobem k návštěvě Otakara Bystřiny:

Na slunci kostečky hřeje,
Veselých svátečků přeje:
Zdraví sem! Chorobo vari!
Semper fidus
GESSTER STARY

3. 4. 1926

Románu ostravského ještě nemáme. Čekáme. Navštívíte někdy teskného stařečka⁴ na Ďáb. ostrově?
Za širokú mřeží
Šarkan ho tam střeží!

Vysvětlivky:
Semper fidus = vždy věrný (latinsky)
GESSTER = ještěr (psáno předobrozeneckým pravopisem; k oblíbenému pseudonymu Petra Bezruče srov. také studentský dokumentární film Petr Bezruč – ještě od Lysé hory z roku 2018)
románu ostravského = Martínkův román Jakub Oberva
teskný stařeček = Otakar Bystřina
šarkan = drak (slovakismus, dle východomoravských pohádek; drakem míněna Bystřinova manželka).

(Petr Bezruč – Vojtěch Martínek: vzájemná korespondence, s. 38)

Literatura k tématu

Bezruč, Petr: Pět dopisů Vojtěchu Martínkovi. Opava: Bezručova okresní lidová knihovna, 1957. 15 s.

Hahnová, Anna: Literární fondy Památníku Petra Bezruče v Opavě / Fond číslo 2a Vojtěch Martínek (pozůstalost). Opava: Památník Petra Bezruče, 1964. 64. s.

Nor, A. C.: Dopis Vojtěchu Martínkovi k šedesátce: 1887–1947. Vlastní nákladem, 1947. 22 s.

Závodský, Artur: Petr Bezruč – Vojtěch Martínek: vzájemná korespondence. Ostrava: Profil, 1969. 119 s.

Závodský, Artur. Vzájemná korespondence Viléma Závady a Vojtěcha Martínka. Praha: Československý spisovatel, 1981. 81 s.

LP