Raná povídková tvorba

O povídkách

Pluh života

Své rané práce publikoval Vojtěch Martínek časopisecky již od roku 1902 pod pseudonymy Václav Staněk, Pavel Modest, Narcis Novosadský aj. Nejvíce textů vyšlo pod jménem Václav Staněk. S tímto pseudonymem se setkáme v případě Martínkem sestavených školních příruček dějin literatury, „lidového dramatu“ Jiná krev a dvou samostatně vydaných povídkových souborů Črty z Ostravska a Poslední noc Jakuba Hrona, jež byly publikovány bez datace v pražském nakladatelství Edvarda Beauforta. Zatímco první z nich lze na základě reklamy na zadní straně přebalu datovat do roku 1908, nanejvýš 1909, Poslední noc Jakuba Hrona na přebalu inzeruje české překlady cestopisů mořeplavce Alaina Gerbaulta, vydávané ve francouzském originále teprve od roku 1924, česky pak u Beauforta roku 1930. Je možné, že Beaufort v tomto případě vytiskl velmi opožděně rukopis povídek připravených Martínkem k publikování pod pseudonymem již v době studií. Rukopis těchto textů v Martínkově pozůstalosti byl údajně datován léty 1904–1906 (Svoboda 1982, s. 44).

Povídky uveřejněné pod pseudonymy Martínek nikdy nezařazoval do svého díla, odrážejí ranou, ještě nevyspělou podobu jeho prózy, zcela ovlivněnou dobově módním naturalismem. Bez výjimky jde o pesimisticky laděné příběhy zrcadlící neutěšený život továrních dělníků a jejich rodin, lidí na okraji společnosti, opakovaně se v nich vrací téma alkoholismu, lidské bezcitnosti, milostné touhy vedoucí ke zklamání, zradě a pomstě. Povětšinou jde o drobné črty, obrazy lidí ve vypjaté situaci, zpravidla na konci jejich bídného života. Smrt postavy se stává konvenční pointou. Jen zřídka autor využije širší prostor pro rozvíjení příběhu v delším časovém horizontu (povídka Návrat z knihy Črty na Ostravsku). Postavy jednají ve shodě s filozofií naturalismu jako stroje naprogramované na předem daný osud ovládaný základními pudy, jež je vedou na pokraj zkázy. Oproti pozdějším Martínkovým textům působí jejich promluvy neživě – přímé řeči jsou bez výhrady vedeny spisovným, někdy až knižním jazykem, což např. v ústech žebráků či ostravských dělníků působí nevěrohodně. Zajímavější jsou snad texty, které pod vlivem tvorby Martínkova oblíbence Josefa Karla Šlejhara překračují suchý naturalismus směrem k mysticismu (zejména povídky Ve sněhu a Spolu ze souboru Poslední noc Jakuba Hrona).

Následující dva povídkové soubory vydal Martínek již pod svým občanským jménem. Záběr se v nich přesouvá na život venkovanů a horalů, třebaže jazyk postav zůstává nadále neutrální, bez výraznějších stop dialektu. Pluh života, publikovaný roku 1911, obsahuje dvě prózy – Proud (psána 1909–1910) a Co květů do vody napadá (psána 1908). V obou již věnuje Martínek příběhům větší prostor. Zejména Proud již rozsahem i tematickým záběrem (obraz nešťastného života kdysi silné, později osudem zlomené venkovské dívky) inklinuje žánrově k novele. Druhá povídka, věnovaná Martínkem jeho budoucí manželce Otilii Klegové, je výjimečným případem rané Martínkovy povídky se šťastným koncem.

Soubor Než se kořeny uchytí… a jiné povídky vznikal v následujících šesti letech (1912–1917), ale vydán byl teprve roku 1923. Oproti předchozím souborům je žánrově nejméně vyvážený. Vedle kratičké povídky Oběť krvavá, která připomene spíš povídky Václava Staňka, tu najdeme o něco delší Povídku o Maryčce hříšnici a zejména titulní Než se kořeny uchytí…, jež bývá nejen pro svůj rozsah (téměř 200 stran), ale i celkový záběr (obraz těžce zkoušené mladé učitelky zaváté osudem do nevlídného horského prostředí a následně připravené o vše, co si zde vybudovala) označována jako novela, přičemž sám autor ji v pozdějších vydáních nazýval románem. Větší propracovanost této prózy byla zřejmě výsledkem úprav staršího textu v roce 1922, což Martínek přiznal v tiráži samostatného vydání.

Žánrová eklektičnost obou souborů je provázena tematickou uniformitou. Vesměs jde o obrazy lidí, kterým osud připravil krušný život, s nímž se pokoušejí někdy více, někdy méně úspěšně bojovat. Oproti dřívějším pracím již postavy nepůsobí jen coby trpné nástroje osudu, jsou podány životněji, avšak naturalistické vyznění v prózách nadále převládá. Martínek si byl vědom rezerv těchto próz, na které ho upozorňovala rovněž kritika. Přesto cítil v tématech některých z nich silný potenciál, jehož se nechtěl vzdát. Proto se ke třem textům v budoucnu vrátil. Zatímco nejrozsáhlejší Než se kořeny uchytí upravoval jen minimálně a rozdíl spočíval především v samostatné prezentaci textu jako románu (vydání 1934 a 1941), další dvě prózy výrazně přepracoval a doplnil, čímž je umělecky povýšil. Povídka Proud posloužila v polovině 30. let jako tematický základ pro román Až na dno (vydán 1936, 1937 a 1948). Povídka o Maryčce hříšnici byla za druhé světové války upravena do podoby novely vycházející ze soukenické minulosti Martínkova rodného Brušperka (vydána 1944, 1957), čímž vytvořila svébytný pandán k románu Stavy rachotí.

Ukázka z rané povídkové tvorby

Byla to ztracená existence, „bývalý člověk“. Ale vlastně ani tím ho nebylo možno nazvat, poněvadž nikdy člověkem v běžném toho slova smyslu nebyl. Otec jeho byl zrovna takovým tulákem jako on.

– Eh, všecko je na světě osud, – byla životní jeho filozofie. Nejvyšším pojmem v jeho myšlenkovém světě byl tento osud, jakási to neurčitá, hrubá síla, která vládne nade vším a jež je všemocná. Ano, osud – těžký, zachmuřený osud, jenž tak dobře umí dávat jedněm bohatství a přepych, jako druhým prokletí. A zpod drtících kol toho ohromného osudu není vyváznutí, je to nejvyšší mocnost, síla nejvyšší.

A Jakub Hron se ani valně nestaral, aby se dostal zpod těch drtících kol. Byl přesvědčen, že rozhodně to není možno. Co ten osud člověku určí, to se vyplní, byť člověk krví svého srdce chtěl proud jinam obrátit. Je to síla nezdolná, velká. A s letargickou rezignací oddal se tupě svému temnému osudu bez proklínání, tak asi, jak se mu oddává mnohý voják jdoucí do boje. Nechal se klidně proudem unášet. Nehleděl, kam dopadne, bylo mu to ostatně lhostejno. Není pomoci. A kdyby i chtěl se vztyčiti z prachu, bylo by to možno – nyní možno? Jeť ještě jedna mocnost: lidé, svět, a ta jest neméně ukrutná nežli ta prvá.

(Václav Staněk: Poslední noc Jakuba Hrona a jiné povídky, s. 7–8)

Lokality v knihách zmíněné

Řada povídek z prvních dvou souborů, vydaných ještě pod pseudonymem Václav Staněk, se explicitně odehrávají v průmyslové krajině Ostravy a jejího bezprostředního okolí. Některé z povídek jsou však zasazeny také na venkov, jenž ale není v textech blíže specifikován, a to ani jazykově. Další dvě povídkové knihy, vydané už pod občanským jménem autora, se odehrávají na venkově a v horách. Rovněž zde chybí odkazy k existujícím lokalitám, ale především v prózách z horského prostředí můžeme vytušit, že jde o Beskydy. Např. v próze Než se kořeny uchytí… jsou sice promluvy postav bezpříznakové, nicméně autor občas naznačuje přítomnost lašského dialektu charakteristickým nářečním lexikem či explicitně zmíněnou informací, že postavy vyslovují krátce samohlásky a dávají přízvuk na předposlední slabiku (vyd. 1923, s. 9–10).

Přehled Martínkovy rané povídkové tvorby

Václav Staněk: Črty z Ostravska. Praha: Edvard Beaufort, [1908–1909?].
Václav Staněk: Poslední noc Jakuba Hrona a jiné povídky. Praha: Edvard Beaufort, [1930?].
Vojtěch Martínek: Pluh života. Dvě povídky z vesnice. Olomouc: Romuald Promberger, 1911.
Vojtěch Martínek: Než se kořeny uchytí… a jiné povídky. Praha: Česká grafická unie, 1923.

JI

O projektu

Portál vznikl u příležitosti 60. výročí úmrtí Vojtěcha Martínka, a to ve spolupráci Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a Centra regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Obrazový materiál poskytlo především Slezské zemské muzeum, Památník Petra Bezruče v Opavě (fond Vojtěch Martínek).

Koordinace a koncepce projektu: Monika Oravová
Redakce: Jakub Ivánek, Monika Oravová
Autoři textů: Jakub Ivánek (JI), Jan Malura (JM), Lukáš Pěchula (LP), Roman Polách (RP), Petr Lexa Přendík (PLP), Svatava Urbanová (SU)

Portál vznikl v rámci projektu Deset tváří Vojtěcha Martínka, který finančně podpořilo Statutární město Ostrava a Ministerstvo kultury ČR.