Ostrava

Ostrava (něm. Ostrau, polsky Ostrawa, krajské město)

Hlavní ostravské náměstí (dnes Masarykovo) s budovou někdejší radnice (dnes Ostravské muzeum) na pohlednici z počátku 20. století (soukromá sbírka)

Třetí největší město České republiky, centrum Moravskoslezského kraje, rozkládající se po obou stranách historické hranice Moravy a Slezska. Zatímco Moravská Ostrava vznikla jako pohraniční trhové město hukvaldského panství (poprvé zmiňována 1267), Slezská Ostrava uváděna jako osada již roku 1229. Převrat ve vývoji obou měst přinesl objev kvalitního černého uhlí ve slezské části Ostravy roku 1763, následné zahájení těžby a založení Rudolfovy hutě (pozdějších vítkovických železáren) v moravské části dnešního města olomouckým arcibiskupem Rudolfem Janem Habsbursko-Lotrinským roku 1828. Tyto skutečnosti vedly postupně k rozvoji důlní těžby a těžkého průmyslu na území pozdější Ostravy, přílivu židovského kapitálu (vítkovické železárny od roku 1835 majetkem Solomona Mayera Rothschilda) a soustředění pracovních sil z bližšího i vzdálenějšího okolí ve městě, kde vznikaly četné dělnické kolonie. Ostrava se stala multietnickým městem (Češi, Němci, Židé, Poláci, Slováci), ve 20. století získala přízvisko „ocelové srdce republiky“. Roku 1924 byla připojením sedmi sousedních obcí k Moravské Ostravě založena tzv. Velká Ostrava, jež položila základ dnešnímu velkoměstu.

Matiční gymnázium v Moravské Ostravě, celoživotní působiště Vojtěcha Martínka, před rokem 1918

S Ostravou je spjata většina osobního i tvůrčího života Vojtěcha Martínka. Ve svých 13 letech se stal studentem Matičního gymnázia v Moravské Ostravě, kde prožil roky dospívání (1900–1908). Od roku 1904 dokonce v těsné blízkosti Ostravy žil, neboť se přestěhoval k bratru Rudolfovi do dělnické kolonie Vítkovických železáren. Po pauze, vyplněné studiemi v Praze, se roku 1914 Martínek vrátil na ostravské Matiční gymnázium coby pedagog. S výjimkou let 1941–1945, kdy byl na vlastní žádost penzionován, pak vyučoval na této instituci až do roku 1947.

Již od svých studentských let přispíval Martínek také do ostravských periodik, z nichž stojí za zmínku Moravskoslezská revue (1908–1923) a Ostravský deník (1900–1928). Po první světové válce vedl periodikum Moravskoslezský sborník (1918–1920) včetně jeho beletristické přílohy Naše země, zábavnou část časopisu Černá země (1924–1938) a Moravskoslezský deník (1918–1941), jehož redaktorem se stal již 1918 a vedl jeho románovou přílohu, kde mj. vyšly některé jeho romány.

Již rané Martínkovy práce, otiskované v různých dobových periodikách pod pseudonymy, reflektují život v průmyslovém městě, zejména jeho neutěšené stránky. Je to i případ dvou prvních povídkových souborů, které vyšly pod pseudonymem Václav Staněk. Už v těch se Martínek jeví jako dobrý pozorovatel industriálního prostoru, který nejednou představuje alegorií:

Tma byla již skoro úplně černá a všecky předměty braly na sebe neurčitý, pochmurný ráz. Ale v neveliké vzdálenosti příšerně svítily požáry v hutích a rozlévaly po obloze rudou záplavu; stroje hřmotily a občas ostře se rozléhalo silné zapísknutí aneb silný praskot chlazeného železa. Celý kraj zdál se býti jedním velikým obrem, rozloženým do ohromné prostory a příšerně oddychujícím nesčetnými komíny a vysokými pecemi, jenž svým mohutným dechem chvěl vším dokola.
(Poslední noc Jakuba Hrona, s. 13)

Většina příběhů z knih Vojtěcha Martínka se odehrává na Ostravsku (zejména v jeho lašské části jižně od města) a více či méně se k Ostravě vztahuje. Představují Ostravu (a přilehlé Vítkovice, od roku 1924 městskou čtvrť Ostravy) jako průmyslové město dolů a hutí, místo práce pro lidi z okolí i daleka, jako např. v knize Stavy rachotí:

Ostrava je velká a lidí tam potřeba mnoho. Přitékají z blízka i daleka a mizejí v ulicích. Bědní polští přivandrovalci klopýtají v houfech, mají úžas ve vybledlých očích, uzlíčky se jim třesou na pomačkaných rukávech. Ostrava je všecky pohlcuje. Jedni se ztratí pod zemí, druzí ve fabrikách, třetí u roztaveného železa. Plynou tak domácí i cizí. A píšťaly pronikavě volají do všech světa stran: Pojďte sem všichni, kdož máte silné ruce a mocný hřbet, kdož se nebojíte černé tmy pod zemí, ani ohnivých jazyků – všecky vás přijmu a všem dám jíst! Nakrmím každého, toho, komu země nerodí, toho, kdo nenajde v nuzné chatrči ani nejtěsnější kout, toho, komu řemeslo skonalo. Každého, kdo se mi chce zaprodat.
(Stavy rachotí 1955, s. 299)

Část Moravské Ostravy s Nádražní ulicí a výhledem na panorama Vítkovic na pohlednici z přelomu 19./20. století (soukromá sbírka)

Ostrava je jedním z hlavních dějišť Martínkovy první trilogie Černá země, kde jde především o průmyslové prostředí Vítkovic a tamních železáren, kterým se říká verky, někdy též výstižně mordovny:

Obrys haldy se postavil proti němu, šerý a přísný. Vozíky jezdí a skřípají. Verky krutě hřmějí. Černé pásy kouře se táhnou od Ostravy a Vítkovic.
(Plameny 1929, s. 127)

Ostrava je však rovněž místem vzdělání, ať už českého, nebo německého. Multietnicita města se projevuje např. střídáním dialektu češtiny s němčinou v pásmu řeči postav:

Jednoho dne přišel zase hausmajster s balíkem rozházených papírů.
„Na školu abystě nězapomněli“, zahučel. „Mate děcka všecky doma?“
Kuba se neochotně postavil k posteli a lenivě se opřel o postel: „Jak se jmenuje ten? Aha, to je ten bengel, co trha hausordnunk, a co zasluhuje par pohlavkuv! Na warte, du wirst noch kriegen! Jak se jmenuješ?“
„Jakub Sršaň.“
(…)
A ten druhy, ten hrbaty?“
„Jindřich.“
„Also Heinrich,“ opravuje správce a píše těžce s velikým oddychováním.“Tež Sršaň?“
„Ni, už Vahala.“
„Jawohl – a děvuchy?“
„Marie a Frantina.“
Zapsal jména a rok a velitelsky rozhodoval: „Ti dva synci do Volksschule. A děvuchy do Kindergarten.“
Obrátil se k odchodu, ale už ve dveřích se zastavil a vykládal zhurta: „Rozuměli stě? A to se rozumi, do německe – aby z vas kdysi byli lude.“
„Do německe?“, bezděčně uklouzlo hrbatému Jindrovi, který se krčil v koutě.
„A co si mysliš jiného?“ vyjel správce zhurta. „Co je verkovni, všecko musi byť německe. Mohli bystě zprubovať s moravsku školu – letěli byste z kvartyru jedna radost a možna, že i vaš tata z roboty! Beztak tu za dvacet rokuv po moravske řeči ani pes nězaštěkně a vy možetě byť radi, že se německy naučitě. Tak bystě žili pořad ve špině a bidě – a kdysi se vam cely svět može otevřeť.“
(Plameny 1954, s. 47–48)

Do prostředí průmyslové Ostravy, jejích kolonií, hospod a barů je zasazen i děj knihy Žena a peníze.

Spíš výjimečně je Ostrava u Martínka ztvárněna v historickém perspektivě jako nevelké středověké město na hukvaldském panství. Tak je tomu např. v Romanci o hodech Jana Čapka ze Sán, která byla zahrnuta do souboru Větévky jalovcové (1941).

Na básni Ostrava můžeme pozorovat, jak Martínek nazírá město alegoricky coby ženu, jež se uvelebila na líbezném místě mezi řekami a horami, aby ho vzápětí proměnila svou živelností v něco velkolepého a zároveň děsivého:

Panorama průmyslového města se siluetou Beskyd v pozadí na obraze ostravského malíře Aloise Zapletala s názvem Kus Ostravy pod sněhem

Já, Ostrava, jsem v tichý lehla kout,
mou hlavu omyl dravý Odry proud,
k mým ňadrům Ostravice od Bezkyd
van nesla borovic a mír a klid.
(…)
Já dravou rukou sáhla v černou zem,
já v balvan udeřila kladivem,
můj kahan rozbil věkovitý stín
a plašil skryté duchy ze hlubin.
(…)
Já v zem jsem bušila a vzápětí
hladový jazyk ohňů vyletí.
Ó šlehni, roztanči se, plameni!
Tvůj odlesk pýchy mojí znamení,
mým věncem rudá tvoje záplava,
má barva černá jest a krvavá.
(…)
Já, černá Ostrava, tak s velebou
pochmurně trůním, s mraky nad sebou,
plameny boky svoje ovívám
a ruce chladím v temné hloubi jam,
všem krasavicím zcela nerovná:
jsem chmurná, mocná, černá královna.
(Píseň o domovině 1937, s. 71–72)

I v jiných básních čteme vizi zpupného rozpínání Ostravy, pohlcování přírody průmyslem, někdy až s podtóny ekologickými, jako např. v Ostravské písni:

 A řekly komíny a černých pecí kruh:
Je všecko naše, naše, celá zem i vzduch!
(…)
A rudé komíny vráz rostly víc a víc,
dech všecek nasbíraly z tvrdých plic
a k jasné obloze svůj vychrlily dým
znovu a znovu útočením surovým…
(Píseň o domovině 1937, s. 85)

Jindy však Martínek oponuje sám sobě a hledá i v průmyslovém městě líbezné zákoutí vhodné k životu, sleduje přírodu za humny dělnických kolonií a v měsíční krajině hald:

Má černá země – ne ty nejsi jen
kamenné dýmy nad hradbami střech
(…)
fialky voní v šerém zákoutí,
jehnědy raší, zem je prohřátá –
a chceš-li za havířské domky proplouti,
na kousky půdy skáčí kůzlata,
a na haldách, v tom smutném království
(…)
tam dnes jsem slyšel zpívat skřivana.
(Píseň o domovině 1937, s. 81)

Knihovna Vojtěcha Martínka, specializovaný fond v rámci Univerzitní knihovny Ostravské univerzity
Knihovna Vojtěcha Martínka, specializovaný fond v rámci Univerzitní knihovny Ostravské univerzity (foto JI)

V centru města Ostravy se dodnes nachází také část pozůstalosti Vojtěcha Martínka. Jde o Knihovnu Vojtěcha Martínka, kterou v roce 2001 od dědiců zakoupil tehdejší Ústav pro regionální studia Ostravské univerzity (dnes Centrum regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity). Tato knihovna čítající 6 287 svazků výhradně z Martínkova osobního vlastnictví tvoří specializovaný knihovní fond v rámci Univerzitní knihovny Ostravské univerzity. Jsou zde zahrnuty především publikace vztahující se k regionu českého Slezska a severovýchodní Moravy, knihy regionálních autorů, odborné práce o kultuře a historii nejen daného regionu, mnohdy i cenné starší bibliofilie či tisky vydávané vlastním nákladem. Knihovna je dislokována v místě sídla Centra regionálních studií (CERES) na Reální ulici (1476/5).

JI + RP

 

 

 

 

O projektu

Portál vznikl u příležitosti 60. výročí úmrtí Vojtěcha Martínka, a to ve spolupráci Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a Centra regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Obrazový materiál poskytlo především Slezské zemské muzeum, Památník Petra Bezruče v Opavě (fond Vojtěch Martínek).

Koordinace a koncepce projektu: Monika Oravová
Redakce: Jakub Ivánek, Monika Oravová
Autoři textů: Jakub Ivánek (JI), Jan Malura (JM), Lukáš Pěchula (LP), Roman Polách (RP), Petr Lexa Přendík (PLP), Svatava Urbanová (SU)

Portál vznikl v rámci projektu Deset tváří Vojtěcha Martínka, který finančně podpořilo Statutární město Ostrava a Ministerstvo kultury ČR.