Vítkovice

Vítkovice (něm. Witkowitz, okr. Ostrava-město)

Původně malá zemědělská vesnice poblíž Moravské Ostravy, zmiňovaná poprvé roku 1357. Po založení Vítkovických železáren olomouckým arcibiskupem Rudolfem Janem Habsbursko-Lotrinským roku 1828 se proměnila ve významné centrum hutnického průmyslu. Roku 1908 došlo k povýšení Vítkovic na město a v roce 1924 byly připojeny k Moravské Ostravě.

Vojtěch Martínek za svého mládí ve Vítkovicích bydlel. Od roku 1904 pobýval v jedné ze zdejších dělnických kolonií u nevlastního bratra Rudolfa, který byl dělníkem Vítkovických železáren. V letech 1920–1922 se do Vítkovic vrátil jako správce tamní knihovny, která se tehdy nacházela v tzv. U-Hausu na dnešním Mírovém náměstí. V sousedním areálu nemocnice pak Vojtěch Martínek 25. dubna 1960 v časných ranních hodinách po dlouhotrvající a vysilující nemoci ve věku 73 let zemřel.

Vítkovice se opakovaně vracejí v Martínkově díle jako jedno z míst, kam směřují dělníci z blízka i daleka za prací. Staly se také dějištěm části trilogie Černá země, kde jedna z hlavních postav – Kuba Sršáň – žije a pracuje jako dělník Vítkovických železáren. Sršáň je posunovačem železárenské vlečky, která vozí na haldu strusku, čímž Martínek naznačuje spíš výkon práce v oblasti Hrabůvky, jižně od Vítkovic. Nicméně v díle je permanentně přítomno prostředí dělnických kolonií ve Vítkovicích, kde Sršáň s rodinou žije. Martínek nám v druhé části trilogie (Plameny) opakovaně představuje město vybudované z červených cihel, jež jsou tolik charakteristické právě pro Vítkovice:

Má poslušné sluhy na celé široké prostoře, od červeného kostela, jenž je ze stejných cihel jako komíny a robotnické domky, až po poslední hlídačskou budku. (…) A všecko je stejně červené, z chladných a nemilosrdných cihel, jež bodají tvrdou barvou. Temný prach padá, oblaky kouře létají si na střechy, drobné jehličky poletují – a všecko jen více podtrhuje krutou červeň.
(Plameny 1929, s. 45)

K prostředí hald se Martínek vrací poměrně často. Haldy mezi Vítkovicemi a Hrabůvkou při řece Ostravici se objevují také v jeho díle Kousek země:

Haldy, znamení technického vítězství. Nemůže všechno polknout a strávit mohutný obr, jenž se opírá o vysoké komíny a ze svých prsou vydechuje ohnivý proud, a tak se navršily kopce ztuhlých odpadků, veliká hráz, hnědá a zelená, rozbitá a přece ucelená.
(Jaro na haldě, soubor fejetonů Kousek země 1937, s. 9)

V Martínkových románech často narážíme na germanismus verk, v kraji hojně užívaný, jímž se míní vesměs vítkovické železárny, případně jiné závody v Ostravě a okolí:

A starého vidí – vždycky uchvátaného a udýchaného – z verků z Vítkovic ho propustili, když už neměl dosti síly, aby tlačil vozíky s kamením a rudou a když ho jednou mašina nešťastně přitlačila…
(Až na dno 1937, s. 56)

V Ostravské písni se Martínek věnuje také počátkům Vítkovic:

Na někdejších selských pozemcích dědiny Vítkovice se zableskly ohně prvních hutí. Dva světy se tu postavily proti sobě: na jedné straně oheň, rachot, syčivý praskot chlazeného železa, smělé krocení živlů, i když na počátku v malých rozměrech – a vedle toho stále ještě žije prostý svět sedláků: krávy se vyvádějí na pastvu, pluh rozrývá zemi, žito se vlní zlatým požehnáním, zvoní kosy a rytmicky bijí cepy ve stodolách.
(Čtverozvuk 1926, s. 100)

Vítkovický průmysl je zachycen také v aktuální črtě U Odry:

Na obzoru leží kadeřavé mračno, rozsáhlé jako prapory z šedého plátna, a v něm se měkce rýsují stíny komínů: to je ostravský kraj, to jsou fabriky a dílny, to je svět ocelový a ohnivý. (…) Tam jsou Vítkovice, kde roztavené železo teče ve svítivých stružkách, tam je Ostrava, svět úřadů, kanceláří, bank. Tam jsou šachty a vysoké pece.
(U Odry 1938, s. 7–8)

Ani v poezii se Martínek nevyhýbá zachycení průmyslových Vítkovic:

Teď v noci cítím: stroje burácejí,
koleje duní, řinčí kladiva –
a na obzoru zášlehy se chvějí:
to v hutích teče řeka ohnivá.
(Město, výbor Píseň starých lip 1966, s. 45)

Tam vpředu, tři metry za zdí,
od tebe zázrak vzpíná se veliký,
lidského mozku zázrak, co zákony vnutí
kovovým obrům pecí a hutí –
(Noční zpěv hutí, výbor Píseň starých lip 1966, s. 60)

PLP + JM + JI