Hrabůvka

Hrabůvka (dříve Malá Hrabová, něm. Klein Hrabowa, okr. Ostrava-město)

Osada, původně nazývaná Nová Hrabová, byla založena mezi Paskovem a Ostravou okolo roku 1350, pravděpodobně z popudu držitele paskovského panství. Po založení Vítkovických železáren v roce 1828 obec těžila z výhodné polohy v blízkosti průmyslových závodů a od počátku 20. století na jejím katastru vyrostlo několik dělnických kolonií (nejrozsáhlejší Jubilejní kolonie Vítkovických železáren) a po druhé světové válce jedno z největších ostravských sídlišť. Od roku 1924 součástí města Ostravy.

Vojtěch Martínek byl spjat s Hrabůvkou, která se později stala jeho druhým trvalým domovem, již od počátku 20. století. Při studiu na gymnáziu v Moravské Ostravě poznal Ludvíka Klegu, pozdějšího legionáře a známého lékaře, který pocházel z významného hrabůveckého rodu. Martínek jezdíval do Hrabůvky patrně často, neboť zde poznal také svou budoucí ženu Otilii Klegovou, s níž se oženil 23. května 1914 v nedaleké Hrabové.

Právě Hrabůvka se Martínkovi stala útočištěm v těžkých časech první světové války. Otilie byla sestřenicí Josefa Klegy, tehdejšího starosty Hrabůvky. Martínkovo chatrné zdraví zabránilo tomu, aby byl odveden na válečnou frontu. V roce 1915 mohl být proto jmenován obecním tajemníkem v Hrabůvce, pravděpodobně díky příbuzenství s Klegovými, ale jistě i proto, že patřil k nejvzdělanějším lidem v obci. Vedle školních povinností na Matičním gymnáziu v Moravské Ostravě tak Martínkovi přibyla práce v obecní samosprávě, které se věnoval až do roku 1919. Zkušenosti nabyté ve válkou zmítaném obecním úřadě, kde Martínek sledoval utrápený ostravský lid, se odrazila v jeho díle, nejvíce v novele Než se kořeny uchytí a v románu Země duní (třetí díl trilogie Černá země).

Hrabůvka se dostala do Martínkovy trilogie Černá země už v podobě významného symbolu zdejší krajiny, jímž je Hrabůvecká halda. Ta se dodnes nachází nedaleko Klegovy ulice, kde spisovatel žil. Ve zmíněné trilogii se stala předobrazem haldy, na niž jedna z hlavních postav, Kuba Sršáň, vyváží strusku z vítkovických železáren:

Halda má své lidi a žije svým světem: udřené roby i povytáhlé děvuchy, které jdou na haldy sbírat kousky koksu. A do děr, jež jsou teplé zvolna chladnoucím popelem, zalézají vagabundi, odsouzení trosečníci života. Kam s tebou, chachare, když jsi svůj život prohrál nadobro? Když vylévaná struska hoří, vylézají z děr jako mouchy, které jdou za plamenem. Ostrý pach užitkového lihu, brentu, jde s nimi, brenťáky. Přilezou k vozíkům, i k drobné robotě se nabídnou, ale nejvíc žebroní o trochu tabáku, o hlt kořalky, pár krejcarů. A potom posedají na koleje a přivírají oči lhostejné, otupělé.
(Plameny 1954, s. 95)

Hrabůvka je však s velkou pravděpodobností rovněž předobrazem samotné Lipiny, fiktivní vesnice na periferii Ostravy (více k identifikaci viz tam), kde se odehrává první díl trilogie Černá země (Jakub Oberva) i některé kapitoly následujících dvou částí.

Po skončení první světové války se 3. listopadu 1918 v Hrabůvce konala velká oslava vzniku nového státu. Průvod občanů prošel obcí a před hrabůveckým kostelem přednesl Martínek slavnostní projev. Stejně tak přednesl projev i 4. května 1919, kdy byla v Hrabůvce u staré kaple vysazena lípa svobody.

Málokterá Martínkova kniha nese na obálce jako místo vydání právě Hrabůvku. Ojedinělou výjimkou je sbírka Tichá píseň (1920), do níž autor shrnul tvorbu z let 1914–1920.

V letech 1922–1929 bydleli manželé Martínkovi ve vile Josefa Klegy poblíž hrabůveckého kostela. V roce 1929 si pak nechali postavit v jejím sousedství svou vlastní vilu (dnes Klegova 341/17). Navrhnul ji roku 1928 arch. Karel Gajovský. Tehdy se v okolí nacházela pouze vedlejší vila Marie Klegové, o kousek dál obecní hřbitov. Zahrada byla obklopena živým plotem tvořeným šeříky, kalinami a jasmíny. Dr. Martínek tak zde měl dost klidu na svou prá

Vojtěch Martínek byl po své smrti roku 1960 v Hrabůvce rovněž pohřben (pohřeb se konal 27. dubna 1960 v 15 hodin v ostravském Domě umění, poté v 17 hodin na hrabůveckém hřbitově v Klegově ulici, kde se se zesnulým rozloučili také představitelé ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů a za jeho ústředí básník Vilém Závada, rodák z Hrabové a někdejší Martínkův žák). Po zrušení hřbitova v roce 1975 byly ostatky spisovatele přeneseny na ústřední hřbitov ve Slezské Ostravě. Hrob, vyzdobený reliéfy ostravského sochaře Karla Vávry, se dnes nachází na tzv. ostravském Slavíně poblíž budovy krematoria.

Roku 1969 byla na počest významného občana pojmenována jedna z hlavních komunikací obvodu Ostrava-Hrabůvka (Dr. Martínka). Významného spisovatele a jeho dílo připomíná rovněž pomník v blízkosti rondelu na začátku této třídy, který zde byl vztyčen 29. května 2006.

Na fasádě Martínkovy vily (v úrovni patra) byla 20. června 1965 slavnostně odhalena pamětní deska s bustou, kterou vytvořila sochařka Jaroslava Lukešová. Samotná vila byla 29. září 1990 zapsána na seznam kulturních památek České republiky. Stala se tak první chráněnou památkou na katastru Hrabůvky.

PLP + JI