Periferie Ostravy

Periferie Ostravy

Dřevěný kostel sv. Kateřiny v Hrabové na fotografii z 2. poloviny 20. století
Dřevěný kostel sv. Kateřiny v Hrabové na fotografii z 2. poloviny 20. století

Venkovská periferie Ostravy, respektive její jižní část nacházející se v etnografickém regionu Lašsko, je dějištěm obou známých trilogií Vojtěcha Martínka. Jde o pás bývalých vesnic, z nichž většina je dnes připojena administrativně k Ostravě, ačkoli urbanisticky si mnohé z nich uchovaly charakter samostatné obce (Stará Bělá, Nová Bělá, Hrabová). Výjimku tvoří Výškovice a Hrabůvka, na jejichž katastrech vyrostla v době socialismu velká panelová sídliště.

První díl trilogie Černá země, nazvaný dle hlavní postavy Jakub Oberva, se odehrává ve vesnici Lipině, která je lokalizována do blízkosti Ostravy. Sám Martínek ve vzpomínkovém textu Postavy mých románů (1947, s. 11) hovoří o iniciačním momentu, který ho potkal při zimních toulkách v povodí Ostravice nedaleko Paskova, kde dělnici přeměňovali rybník na pole. Možná proto použil k pojmenování obce Lipina název lesa, který se rozprostírá mezi Paskovem a Krmelínem, na katastru Nové Bělé. Zato sousední obec se smyšleným názvem Dubová až nápadně připomíná nedalekou Hrabovou s dřevěným kostelíkem sv. Kateřiny, kde měli manželé Martínkovi v roce 1914 svatbu. Stačilo proměnit habr v názvu skutečné obce v jiný strom – dub. Charakter zemědělské vsi s průmyslovým městem za humny zůstal plně zachován:

I on jako všichni ostatní sedláci byl pozván, aby nebožku nesli do Dubové na krchov. (…) Ať dědina podléhala čím dál tím více moci šachet a železáren, silných a mohutných verků, ať dělnické vrstvy prosakovaly a neodvratně splachovaly někdejší starosvětský selský život dědinský, ať chalupníci byli z největší části zároveň havíři či hutníci, staré příkazy, posvěcené zvykem po věky, svítily stále jako posvátné zákony pro těch několik gruntů, jež se ještě uchraňovaly v průmyslové zátopě.
(…)
A byl to slavný, okázalý pohřeb… A bylo lidí hojně z Lipiny i Dubové, i z vedlejších dědin přišli, z Moratína, Žichova, Byčiny. A když se průvod za slunného odpoledne ubíral mezi poli a když se z dřevěného kostelíka tenký zvonek rozezpíval na uvítanou, zazněly zpěvavé prosby růžence ne jako zoufalý výkřik bolestné ztráty, ale byla v nich klidná pohoda plného slunce a dozrávající úrody.
(Jakub Oberva 1954, s. 33)

Název nedalekého městečka Brunšperov je zase jednoznačným odkazem k Martínkovu rodnému Brušperku (kdysi Brunsberg), kterému byla pouze propůjčena nejběžnější přípona českých místních jmen -ov.

Vraťme se však k Lipině, neboť s odkazem k názvu lesa si zřejmě nevystačíme. Z druhého dílu trilogie (Plameny) je stále jasnější, že Lipinu autor vědomě lokalizoval do těsné blízkosti haldy, na niž hlavní postava Kuba Sršáň vozí strusku z vítkovických železáren. Selské grunty jeho rodné Lipiny se totiž nacházejí hned na jejím úpatí a halda se rozprostírá na pozemcích mezi obcí a řekou, které chytře prodal železárnám jeho biologický otec Jakub Oberva. Tato situace beze zbytku vyhovuje prostoru obce Hrabůvka. Že je Lipina ve skutečnosti Hrabůvkou, potvrzuje i třetí díl trilogie (Země duní). Když Kuba jede z Ostravy na vozu navštívit dům stryka Šugara, projíždí nejprve svou průmyslovou domovinou, kde vyrostl v kolonii, pak obcí Lipinou s nenáviděným Obervovým gruntem, a nakonec míjí Dubovou, která se „ukázala stranou“ (Země duní 1946, s. 53–54). To zcela odpovídá cestě z Ostravy přes Vítkovice, Hrabůvku a Hrabovou, kterou člověk jedoucí na jih, směrem na Beskydy, jen mine po své levé ruce. A konečně, Martínek v poslední části trilogie učiní rovněž krátkou zmínku o doktoru Klegovi z Lipiny (tamtéž, s. 80), který ošetřoval na frontě raněného Bernátova syna Míru. Vzdal tak hold svému kamarádovi z dob studií, tehdy již vlastně švagrovi Ludvíku Klegovi z Hrabůvky, který působil za první světové války jako lékař také na východní frontě, kde padl do zajetí a stal se legionářem.

Stará Bělá na pohlednici z doby první republiky
Stará Bělá na pohlednici z doby první republiky

Ve své druhé trilogii – Kamenný řád – postupoval Martínek obdobně. V tomto případě se iniciační moment odehrál v polích někde mezi Výškovicemi a Starou Bělou, kde dvě kostnaté ženy oraly tuhou zemi (Postavy mých románů 1947, s. 21). Poštulkův grunt tedy Martínek lokalizoval někam na jižní periferii Ostravy a postavy nechal promlouvat v lašském nářečí.

Blízkost průmyslového města naznačuje i přítomnost bombardování na konci války. Zejména nálet 29. srpna 1944 byl pro Ostravu velmi devastující. Sám Martínek na toto období vzpomínal jako na dobu skrývání ve sklepě a dobu vybitých oken. Živý popis bombardováni v závěrečném díle trilogie musíme brát jako odraz vlastních zkušeností z života na periferii Ostravy:

Tomek se rozhlédl: vysoko na jižní obloze se třese neurčitá temná skvrna, je to roztrhaný mráček, který se pohybuje a houstne. Teď už slyšet, že bzučí: kovoví čmeláci letí zase nad zemí.
Ani chvilky nelze ztrácet: Tonek obrátil koně, vskočil na vůz, potrhl opratěmi. Rychle koníčky, rychle, přes trávu, brázdy, meze!
Bzučení nad hlavou je ostřejší, tón je vyšší. Tonek v nepozorovaném pohledu ani nemohl spočítat, kolik letadel rozpíná svá křídla.
Koníčky, pospíchejte, pospíchejte!
Ale co se tmí na protější mezi několik set kroků napravo? Zdvižená ženská postava, dva drobnější stíny — a Tonkovi se srdce zastavuje: To je Blažena a to jsou obě děti, Jiřík a Radovánek, jistě si vyšla s nimi nepozorovaně na vycházku za chalupy a nyní strnula pod kouzlem nebeského rachocení.
Tonek křičí, rukou mává, hlas jeho zaniká ve skřípání kol a hlomozu letadel, teď postřehuje, že děti jsou poplašeny a zmateně pobíhají.
Vyskočil z vozu, koně nechal na mezi a ubíhal napříč na polích, po hlíně, po trávě. Přeskočil příkop, už je u dětí, vyzdvihuje jednoho, chytá druhého, sípavě volá: „Blaženo, domů, domů, hned, hned — a už utíká s křičícími dětmi k prvním chalupám a potom na silnici. ‚Blaženo,‘ chraptí, ale nemůže se podívat, utíká-li za ním.
Teď se už vyzdvihuje štít gruntu, ale v tom udeří nablízku ohrožující rána, jakoby se země rozpůlila… Tonek utíká s dětmi dále, už je před ním zeď stodoly, to je záštita — a nová vlna zatřese zemí, Tonek cítí ještě, že horké světlo mu vniklo do očí a zeď stodoly, že se láme — Velká tíha mu bije na hlavu, ale v křečovitém sepětí drží děti, nepustí je, padá s nimi na jakési cihly.
(Ožehlé haluze 1969, s. 294)

JI

 

O projektu

Portál vznikl u příležitosti 60. výročí úmrtí Vojtěcha Martínka, a to ve spolupráci Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a Centra regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Obrazový materiál poskytlo především Slezské zemské muzeum, Památník Petra Bezruče v Opavě (fond Vojtěch Martínek).

Koordinace a koncepce projektu: Monika Oravová
Redakce: Jakub Ivánek, Monika Oravová
Autoři textů: Jakub Ivánek (JI), Jan Malura (JM), Lukáš Pěchula (LP), Roman Polách (RP), Petr Lexa Přendík (PLP), Svatava Urbanová (SU)

Portál vznikl v rámci projektu Deset tváří Vojtěcha Martínka, který finančně podpořilo Statutární město Ostrava a Ministerstvo kultury ČR.