Černá země

O trilogii

Černá země
– Jakub Oberva. Román. Brno: Moravské kolo spisovatelů, 1926. 160 s.
– Plameny. Román. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1929. 254 s.
– Země duní. Román. Praha: Sfinx – Janda, 1932. 270 s.

(další vydání: Jakub Oberva: Praha 1926, 1932; Plameny: 1928 jako románová příloha Moravskoslezského deníku, Praha 1932; Země duní: 1931 jako románová příloha Moravskoslezského deníku; celá trilogie: Praha 1934, 1946, 1954, 1957, Ostrava 1965, 1978)

Trilogie Černá země podává v bohatém realistickém vyprávění obraz života na Ostravsku od 90. let 19. století do vzniku Československa v roce 1918. Martínek na této románové kronice pracoval deset let a chtěl ukázat proměnu člověka půdy ve vykořeněného, anonymního „otroka strojů“, v širším záběru pak zanikání venkovského světa s jeho tradičními hodnotami (půda, víra) a vzestup moderní, agresivní industriální metropole, kde vládne především „žízeň po penězích.“ Zároveň se tu v syrových, až naturalistických líčeních zobrazují sociální a národnostní problémy Ostravy, život početných rodin v dělnických koloniích, bída, ubíjející dělnická práce i nezaměstnanost, zoufalé osudy osamocených žen, ale i etnické (česko-německo-polsko-židovské) napětí. Jestliže jiní autoři psali o těžké hornické práci a šachtách, Martínek se zaměřil zejména na prostředí hutí a železárenských dělníků, které popisuje nejen realisticky, ale i pomocí expresivních metafor a přirovnání. Atmosféru ostravského regionu se snaží vystihnout rovněž prostřednictvím dialogů, zabarvených místním nářečím, dává si velmi záležet, aby hovory zněly drsně a autenticky, aby to byla, jak sám poznamenává, „řeč robotníků i děvuch, řeč pro proklínání i kamarádské slovo.“

První část trilogie (Jakub Oberva) lze označit jako venkovský román. Život vesnice Lipiny není líčen idylicky, ale jako svět tvrdé práce i bezohledných sedláků, kterým jde především o rozmnožování majetku. Takovým je i bohatý sedlák Jakub Oberva, který vyniká fyzickou silou, ale povahově je poživačným, brutálním sobcem. Nemůže se dočkat, až zemře jeho starší, nenáviděná žena, zároveň má poměr se svými služkami. S jednou z nich, Madlenou Sršáňovou, má syna Kubu. Oberva sám lstivě vyjedná prodej neúrodných pozemků vítkovickým železárnám, získá na svou stranu většinu vesnice a stane se starostou. Poté, co ovdoví, vyžene Madlenu s dítětem ze statku, a zatouží po vznešené manželce. Vezme si vzdělanou Albínu, jež mu porodí syna Kubíčka. Jen toho Oberva považuje za vlastního a zároveň za dědice statku. Do příběhu ovšem, jak je to v rané tvorbě Martínka běžné, vstupují náhlé zvraty a tragédie. Sedlák Oberva na vrcholu svých sil umírá. Smrt této rozporuplné postavy lze chápat také jako symbol rozkladu tradičního venkova, který je stále více narušován městem a průmyslem, železárny pohlcují vesnické parcely a venkované odcházejí za prací do Ostravy.

Druhá část (Plameny) sleduje protikladný příběh dvou nevlastních bratrů. Kuba Sršáň vyrůstá v Lipině jako chudé, nemanželské dítě a stává se divokým vesnickým rváčem, který prudce reaguje na každou křivdu. Proti němu stojí plachý, na statku hýčkaný Kubíček Oberva, který je snílkem a čtenářem veršů Petra Bezruče. Jeho život však náhle skončí podivnou smrtí, zapříčiněnou snad nešťastnou láskou. Jeho matka Albína upadne do těžké deprese a vládcem a postupně i majitelem obervovského statku se stává její vypočítavý bratr Bernát. Hlavní postavou trilogie se pak stává Kuba Sršáň. Jeho matka se vdá za dělníka u vysokých pecí Vahalu, a tak se rozrůstající rodina odstěhuje do Ostravy. Kuba má hned po obecné škole nastoupit na šachtu, ale coby chlapec vyrostlý na vesnickém slunci, nevydrží pod zemí ani jeden den, a stává se proto posunovačem železárenské vlečky, která vozí na haldu strusku. Martínek sugestivně líčí život v přelidněné dělnické kolonii stejně jako prostředí struskové haldy s nezaměstnanými bezdomovci („chachary“). Ukazuje osudy dívek, které se snaží protloukat životem jako prostitutky. Ani obervovský statek nezůstává mimo dějové pásmo. Albína Obervová přemýšlí o tom, že by mohla statek odkázat Kubovi Sršáňovi, který je nyní jeho jediným právoplatným dědicem a sám touží po návratu na něj. Tomu zabrání bratr Albíny Bernát, který navíc se svým synem Kubu brutálně zbije. Kuba v divokém zoufalství nad nespravedlností zapálí statek a je zatčen. Plameny, které se objevují v závěrečné scéně, se tak stávají klíčovým symbolem románu, zvýrazněným už v názvu. Je to mnohoznačný obraz spojený s Ostravou (struska krásně osvětlující ostravské nebe tu stojí proti smrti Kubova nevlastního otce na následky popálení), je to symbol prudkého vzteku zoufalého člověka, ale i prvních lásek obou chlapeckých hrdinů.

Už název závěrečné části trilogie (Země duní) navozuje dramatickou atmosféru. Děj nás zavádí do let první světové války. Z polské Haliče do Ostravy putují utečenci, dělníci na šachtách a v železárnách jsou pod dozorem vojenských jednotek, protože zdivočelá válečná mašinerie potřebuje železo na nové zbraně, každá revolta končí nemilosrdnou perzekucí, silné je také poněmčování. Kuba Sršáň se vrací z fronty jako válečný invalida se zraněním nohy, najde si bídné zaměstnání jako hlídač ve vítkovických závodech. Román rozehrává také osudy Kubových sourozenců (slabošský Jindřich podlézající Němcům, Maryča, milenka rakouského důstojníka, která končí zoufalou sebevraždou ve vězení). Zobrazuje drahotu a hlad válečných let, kšeftující židovské obchodníky i statkáře, ženy prodávající se za potraviny a v závěru také mohutnou vlnu lidových protestů (tzv. hladové bouře v červenci 1917). Do toho vrcholí osobní příběh Kuby, který si vezme svéráznou, rovněž tělesně poznamenanou vesnickou dívku Lídu. Starost o ni a narozené dítě v těžkých časech konce války se stává smyslem Kubova života. Za vším utrpením se rýsují záblesky naděje.

Martínek v 50. letech 20. století pod tlakem nakladatele upravil některé pasáže Země duní tak, aby vycházely vstříc dobovým požadavkům socialistického umění. Sám však, jak víme z jeho deníků, nebyl s těmito úpravami spokojen. Další vydání trilogie se naštěstí vrátilo k původnímu znění, které nemá nic společného s ideologickou agitací.

Celá trilogie byla v roce 1985 adaptována do podoby pětidílného televizního seriálu. Scénář Šárky Koskové režíroval Alois Müller, který měl již zkušenost s filmovou adaptací druhé Martínkovy trilogie (Kamenný řád zfilmován 1975).

Ukázky z trilogie

Mračil se stále, když se ukázala první šachta, když o něco dále hlomoz strojů vřezával se do jeho nevlídného neklidu, když dým ho v očích zaštípal. Potom se otevřela před ním široká plocha Ostravy, změť šedých domů a červených komínů, unaveně dýmajících v horkém srpnovém dopoledni, zatažená kalnou a neveselou mlhou.

(Jakub Oberva 1926, s. 40)

„Že ti to něnapadně a že se možeš ptať! Kdo jiny ež verky! Vitkovice, Ročild, Gutman – a ja něvim, jak se všeci ti hlavači menuju! Všecko oni skupuju, cely kus země u vody ež po Dubovu, všecko na jeden raz! Pry už němaju jak strusku vyvažať a pastviny u vody se jim dobře hoďa, haldy tam postavja a budu strusku vysypovať. Nic něztratimy! Ma byť na pastvinách pisek a voda, ať je tam popel a oškvary a struska! Šak verky maju dosť peněz, ať sypu!“

(Jakub Oberva, 1954, s. 64)

Každý stojí, špinavě červený a chmurný a ví, že velitel jeho je nablízku.

Jeho přítomnost cítit ze všech stran: těžká kladiva duní, až se země otřásá a skla v oknech unaveně cinkají – ale to vlastně on oddychuje a posílá všem zvěst do černého a rudého království, že poslouchá ve dne a bdí v noci, plameny vyšlehnou z vysokých pecí a zpupných komínů, které se rozletěly k obloze – ale to vlastně jeho oči blýskají, zdobné a vševidoucí, a házejí své krvavé pohledy po nebi, občas zařeže se do vzduchu vzteklý, syčivý rachot, jak se chladí svítivá stružka roztaveného železa – ale to vlastně on se rozevře a zasyčí jak podrážděný otrokář, který se shání po biči, když mu nevolníci robotují příliš umdleně.

Má poslušné sluhy na celé široké prostoře, od červeného kostela, jenž je ze stejných cihel jako komíny a robotnické domky, až po poslední hlídačskou budku. Má oficíry, má kaprály, má umazané vojáky, kterým je souzeno poslouchat, a třeba i pohynout. A všecko je stejně červené, z chladných a nemilosrdných cihel, jež bodají tvrdou barvou. Temný prach padá, oblaky kouře létají si na střechy, drobné jehličky poletují – a všecko jen více podtrhuje krutou červeň. Jedinou vůlí dýchá rudé a černé panství, jediného zákona poslouchá, ve stejném sehnutí naklání šíje, stejné božstvo vyznává.

(Plameny 1929, s. 45)

Je únor a je noc a je druhý rok vojny. Kalná tma teče ze špinavé, těžké oblohy, kterou drží jenom vysoké komíny a pochmurné hrady vysokých pecí, aby nedopadla plnou tíhou na ubohou, rozbředlou zemi a nerozdrtila všecko, červené dělnické domky a robotníky v nich jako směšné kopečky hlíny a mravence. (…)
Nespadne obloha, neboť ji drží červené komíny a těžní vysoké věže, nespadne obloha, neboť je podepřena o rozložité hnáty fabrik a verků. A ty vyrostly z červených cihel, které jsou jako usedlá krev sazemi počerněná, a ty byly vystavěny ze železa, proto jsou tak pevné a tvrdé a nemilosrdné, proto drží a nepovolí.

Když nyní nebesa dští kalnou tmu a protivné chuchvalce sněhu, posupně se jenom třesou fabriky a vysoké pece, mocné a těžké království strojů, peněz, lidské myšlenky. Třesou se pohrdavě: s čím a s kým se chceš pustit do zápasu, pošpiněná nebeská plachto? A proti tmě vysílají světla lamp záblesky výhní z rozžhavených tlam, ty chytají sychravou temnotu a pohlcují ji. Světla na vysokých stožárech přitahují sněhové krupobití, jako by chytala unavené mouchy. Ale vysoké pece, hoj, šelmy divoké, krásné, nikdy nenasycené, ty otvírají jícen dokořán.

(Země duní 1954, s. 7)

Lokality v trilogii zmíněné

První díl trilogie a některé kapitoly následujících dvou dílů se odehrávají ve fiktivní zemědělské vesnici Lipina na periferii Ostravy. Prvotní inspiraci k příběhu našel autor, jak sám sdělil ve svých literárních vzpomínkách Postavy mých románů, v blízkosti říční nivy Ostravice „někde u Paskova“. Lipina je ve skutečnosti název lesa mezi Paskovem a Krmelínem, na katastru Nové Bělé. Zejména z indicií ve třetím dílu trilogie (Země duní) však vyplývá, že pod Lipinou si Martínek představoval spíš Hrabůvku, kde již v době psaní trilogie Černá země žil.

V polovině druhého dílu trilogie (Plameny) se děj postupně přesouvá do Ostravy, průmyslového města dolů, hutí a dělnických kolonií. Přelidněná kolonie zobrazená v románu není blíže určena, ale s velkou pravděpodobností ji lze situovat do Vítkovic, kde Martínek sám za studií v Ostravě žil. Odpovídají tomu i popisy lokality jako města z červených cihel. Vítkovice jsou rovněž zjevným předobrazem prostředí železáren (verky), kde pracuje Kuba Sršáň a jeho nevlastní otec Vahala. Haldou, na niž Kuba vyváží v druhém díle trilogie strusku, je jistě Hrabůvecká halda, jež se dodnes nachází nedaleko Klegovy ulice, kde si v letech 1929–1930 manželé Martínkovi vystavěli svou vilu na části pozemků někdejších polí Klegova selského gruntu.

Autor o díle

Nikdo neuvěří, jak jsem se piplal právě s těmi primitivními hovory, jen aby zněly lidově. Popisy a vše, co mělo ráz umělý, šlo třikrát snáze, snad je to tím, že mezi knižní a lidovou mluvou je přece jen obrovská propast.

(o knize Jakub Oberva v dopise F. S. Procházkovi z 19. září 1923; ZÁVODSKÝ 1960, s. 34)

Viděl jsem těžká kladiva, jak bijí do rozžhavených plátů, viděl jsem jeřáby a stroje, viděl jsem nádherné vodopády taveného kovu, zářivé ohňostroje, mihotavá světelná háďata. Tak bylo možno projíždět závody až do polí a na haldy, na něž se vylévala žhavá struska. Kolikrát jsem za těch nezapomenutelných večerů sedával na rozpraskaných balvanech nebo na kolejích a sledoval, jak se po úbočích rozlévá ohnivý proud a háže na úbočí záblesky!

(doslov k románu Země duní, vyd. 1954, s. 268, kde Martínek objasňuje inspiraci ve vzpomínkách na mládí prožité ve Vítkovicích)

JM