Brušperk

Brušperk (něm. Braunsberg, dříve Brunsberg, okr. Frýdek-Místek)

Město v podhůří Beskyd na řece Ondřejnici, jedno z měst někdejšího hukvaldského panství, založené roku 1269 olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburgu. V 17.–19. století jedno z center soukenického řemesla na severovýchodní Moravě.

Brušperk je rodištěm Vojtěcha Martínka. Jeho rodný dům (původně č. 136, dnes ul. Dr. Martínka 184), kde strávil dětství a mládí, byl v minulosti radikálně přestavěn, avšak slavného rodáka připomíná dodnes pamětní deskou, již vytvořil místní sochař Bohumil Fiala (1967). Spisovatelovo jméno nese také zdejší Základní škola Vojtěcha Martínka, dohotovená roku 1951, kde se nachází v interiéru budovy pamětní deska od frýdeckého sochaře Viléma Kocycha z roku 1991.

Brušperk je rodištěm Vojtěcha Martínka. Jeho rodný dům (původně č. 136, dnes ul. Dr. Martínka 184), kde strávil dětství a mládí, byl v minulosti radikálně přestavěn, avšak slavného rodáka připomíná dodnes pamětní deskou, již vytvořil místní sochař Bohumil Fiala (1967). Spisovatelovo jméno nese také zdejší Základní škola Vojtěcha Martínka, jejíž funkcionalistická budova byla dokončena roku 1951. V interiéru školy se nachází pamětní deska od frýdeckého sochaře Viléma Kocycha z roku 1991. Nejvýznamnější připomínkou brušperského rodáka je však Památník Vojtěcha Martínka, který je stálou expozicí věnovanou nejen známému spisovateli, ale i dalším rodákům (hudebním skladatelům Jožkovi Matějovi a Františku Palkovskému, sochaři Bohumilu Fialovi a režiséru ochotnického divadla Vilému Vitekrovi). Vznikl roku 1968, původně sídlil v budově městského úřadu na ul. K Náměstí (v místnostech na pavlači, vedle knihovny), po opravě Národního domu na náměstí Jana Amose Komenského v roce 1996 byl přemístěn do jeho prvního patra, kde se nachází dosud.

Brušperku věnoval Martínek více svých prací, především pak historický román Stavy rachotí (1939), který líčí řemeslnickou pospolitost upadajícího soukenického města v polovině 19. století na pozadí nastupujícího zprůmyslnění regionu. Brušperk není v knize výslovně jmenován, ovšem charakter města, jeho popis i další indicie hovoří jasně. Přesvědčivá je např. apostrofa hned v úvodních pasážích knihy: Betleme, z biblických časů přenesený sem do moravského kouta, mezi Odru a Ostravici, jen co by kamenem dohodil na slezskou stranu! (vyd. 1955, s. 11). Vychází totiž z tradičního označení Brušperka jako „lašského betléma“. Také vzápětí hovoří o tyfové epidemii v roce 1847 (s. 13), která je historickým faktem.

Krom řady městských domů na náměstí, kostela a soukenických chalup se v románu objeví i tradovaná historie o popravě kostelníka ze sousední Staré Vsi nad Ondřejnicí na kopci Šibenice (286 m n. m.) východně od města roku 1710, jenž měl vyloupit kostelní pokladnu:

A potom si vzpomněl i na staré zvěsti z rodného soukenického městečka. O tom kostelníkovi ze sousední dědiny, který byl před sto lety oběšen, že prý pokradl kostelní nářadí. Příhodu znal Kristián ovšem dobře, vždyť se vypravovala po několik pokolení za zimních večerů. Byl oběšen, ale hrozný trest vytrpěl nevinně. A tovaryš ujišťoval, že ještě nyní se za noci objevuje bílá postava na šibeničním kopci a naříká. To věděl i Kristián i forman. (vyd. 1955, s. 158)

Úsměvnou vsuvkou prozrazující místopisné vodítko je také volba jména dítěte jedné z postav příběhu, Filipa Čandora:

„Enem jedno trapeni mě ešče čeka. Meno pro synečka. V poledně mi panimama šepta, že by chtěla takove meno, jak se u nich dava, v talijanske zemi. No – a jake? Marek. Na mu dušu, ludkove, škubnul sem sebe –“
„Marek – evandělista, co se na slup na kopec maluje?“ lehce se zasmála Polinka.
„Povidam: Marek… tuž kdo takove menu u nas slycha? Marek… znal sem jedenoho, ale byl to žid pod horami, měl palarňu na slivovicu a borovičku…“
(vyd. 1955, s. 227).

Tato jinak pro příběh nepodstatná skutečnost odkazuje k božím mukám zvaným Svatý Marek na stejnojmenném kopci nad městem Brušperk.

Soukenická chalupa hlavní postavy románu Kristiána Hajduška stávala dle popisu v knize v části města zvané Závodí (oddělené od města řekou Ondřejnicí), neboť při požáru domu cechmistra překračuje Kristián lávku přes řeku (vyd. 1955, s. 257).

Osobní aspekt dal ostatně Martínek v knize najevo také tím, že před román postavil báseň s titulem Dech domova, která vyšla rovněž v jeho sbírce Píseň o domovině (1937).

Zanedlouho po vzniku románu Stavy rachotí se Martínek vrátil ke staršímu textu Povídky o Maryčce hříšnici, který výrazně přepracoval a v této přepracované verzi (vyšla 1944) zasadil rovněž do Brušperka. Obrazem upadajícího soukenického městečka se tato próza otevírá:

… Ryneček zapadlého městečka byl hrbolatý a nakláněl se nerovnými svahy směrem k řece; teď v předjitřní mlze sychravého května vypadal jako veliká hračka, posypaná šedivým popelem.
Obrysy se rozplývaly a měkké mžení padalo na domovní štíty, které pamatovaly staré časy: doby velkých vojen a krutých vpádů, skromný měšťanský blahobyt, rachotící soukenické stavy v nízkých jizbách, těžké vozy naložené domáckým suknem a vyjíždějící do světa.
Ach, kde je to všecko! Soukenický a tkalcovský stav umlkal jeden za druhým, neboť už nikdo nedbal o jeho slavnou a hřmotnou píseň, dávní mistři vytahovali poslední grošíky z přístolí a zoufale přemýšleli, jak by se zachránili z všeobecné potopy; jejich synové se rozbíhali do světa na všecky strany, aby sehnali nějaký krajíček.
(Povídka o Maryčce hříšnici 1944, s. 5–6)

Další Martínkovou knihou, která má osobní nádech, neboť reflektuje profesní začátky venkovského učitele, je Trojí cesta Blažeje Potěšila (1942). I v té se Brušperk zrcadlí v nejmenovaném „městečku“, které představuje Potěšilovu třetí štaci. Když např. Potěšil vede před svým nadřízeným vzorovou hodinu, hovoří o založení města biskupem:

Potěšil vypravoval právě o minulosti městečka; jaký jiný úvod by mohl najít pro dějepisné výklady? Jeho podání bylo spíše zábavná povídka. Mocný biskup, který byl stejné dobrý válečník jako královský rádce, vyjížděl ze svého hradu a projížděl hlubokými lesy. Tam ještě i medvědi pobíhali, šelmy se skrývaly ve stínu, divoké včely bzučely ve kmenech stromů, velké bažiny hrozily nebezpečím. A biskup dává rozkaz, aby se les kácel a bažiny vysušovaly: místo nich bude pole, na nich bude žitko zrát. Po stranách narýsovaného obdélníku, který byl označen za příští náměstí, rynek, postavily se domky. A kdo bydlí na náměstí? Které má číslo? A proč jsou ta čísla? (vyd. 1958, s. 240).

Jinde v knize zase lokalizuje městské klepy „na podloubí“ a podloubí je dodnes charakteristickým komunikačním prvkem brušperského náměstí.

Když Potěšil představuje dětem bájného Bruncvíka, přirovná ho ke sv. Jiří, „který stojí na oltáři“ (s. 241), čímž naráží na patrona brušperského kostela.

A stejně jako v knize Stavy rachotí se zde objeví kopec Šibenice (zde Šibenky) za městem, jehož okolí sloužilo odjakživa k sáňkování místních dětí. A sáňkuje tam i trojice postav Martínkovy knihy Blažej Potěšil, Ema Večerková a Ada Hřímalá.

Konečně, Brušperk se dostal do Martínkova díla také přímo, a to v podobě úsměvné historické romance, zařazené později do knih Tři větévky jalovcové (1936) a Větévky jalovcové (1941), s názvem Kratochvilná historie o obrazu svatého Jiří (1931).