Povídka o Maryčce hříšnici

O knize

Povídka o Maryčce hříšnici. Praha: Melantrich, 1944.
(další vydání: 1923 v souboru Než se kořeny uchytí… a jiné povídky, 1957 v Románové a povídkové řadě Nové svobody)

Povídka o Maryčce hříšnici vyšla poprvé v Martínkově povídkovém souboru Než se kořeny uchytí… a jiné povídky z roku 1923, a to dokonce s datací 1912, tedy jako text starý již tehdy více než desetiletí. V této první verzi šlo ještě o nedlouhou povídku naturalistického ladění, jaké Martínek psal za svého mládí. Teprve za válečných let, počátkem 40. let (v návaznosti na román Stavy rachotí, s nímž má společnou řadu motivů), se k ní Martínek vrátil, text výrazně přepracoval a rozšířil do podoby novelky, třebaže žánrové označení „povídka“ v názvu ponechal. Zatímco původní příběh byl situován do horského prostředí a jeho hrdinové mluvili spisovným jazykem, novou verzi autor lokalizoval do rodného Brušperka a využil v promluvách postav důsledně lašský dialekt.

Novela přináší životní příběh Maryčky Porubanové, dívky ze soukenického maloměsta, omezované despotickým otcem. Ten žije v patriarchálních schématech, věří ve smysluplnost pouze takového života, který je naplněn prací, modlitbou a poslušností ženy vůči otci či manželovi. Omezování volnosti dospívající dcery postupně vede k zavržení možnosti vlastního výběru ženicha a domluvenému sňatku, proti němuž dívka marně protestuje. Situaci řeší náhodné setkání Maryčky s myslivcem Valentinem po cestě se suknem do továrny. Oba se do sebe zamilují a když otec trvá, i navzdory možnému sociálnímu vzestupu dcery, na již smluveném sňatku, zoufalá Maryčka řeší situaci útěkem. Ten však nekončí šťastně a „hříšnici“, očekávající potomka, je znemožněn návrat domů. Do rodné chalupy se vrací až po smrti obou rodičů, již zmožena trpkým životem a prací. Jediným světlem života je pro Maryčku syn, který nese jméno milovaného muže.

Ukázka z knihy

Najednou Maryčka vyskočila z podlahy a zaťala pěsti: „Takeho chlopa škaredeho, přihlupleho, co se diva jak sova na haluzi! Takeho chlopa, co by enem po děvuše pazury natahoval! Ni ni! Je mi zle, jak se na ňho pomyslim! Haňbu bysem se do země propadla, dybysem s nim měla jisť do kostela! My dva spolem po cestě! Něvemu se ho, něvemu – i dybysem měla urobiť co hrozneho! Dybysem měla vandrovať baj na věčnu službu! A dybysem se měla baj utopiť!“

„Děvucho hlupa jakasi… popjantana, zdivočena!“ zesílila i matka hlas a snažila se mluvit velmi důrazně. „Hned přestaň s hroznymi řečami, co enem Panaboha pokušaju! Na pohoršeni mluviš, trest na sebe volaš! Něbojiš se, že tě Pambu v te chvili potresta, bo na svate přikazani zapominaš?“

Maryčka se přelomila, znovu dopadla na podlahu a stiskla hlavu do dlaní:

„Mamulko, ke kemu se mam obratiť, aby mě potěšil? Mamulko, ani vy mě něpolutujetě, ani vy –“

Matka se zarazila, dlouho oddychovala zhluboka a potom její hlas přešel do smířlivého chlácholení: „Maš v hlavě jakesi paučiny a svět vidiš ve ťmě –“

Pokyvovala hlavou: „Je to trapeni, ja vim, Maryčko, těžko je na srcu – ale co narobimy? Kaj se obrati chudobny člověk pro potěšeni? Na co jineho čekaš? Kalcovska děvucha malo sobě može vybirať a hlavu sobě stavjať! Kdo jiny přidě, dyž velkých peněz něnadbyva? A ať přidě ten či druhy, u každeho buděš robiť, bo chudobna děvucha něsmi na prahu vysedavať!“

„Budu robiť, od ťmy do ťmy, žadne roboty se něvyřikam, ale s chuťu, ni v otroctvju!“

„V otroctvju – eh, na co podarebně mluviť!“ zdvihla matka unaveně ruku. „Co bysem ti na to pověděla? Co sem ja měla v životě? A kdo se mě ptal, jak se mi svět podoba? Vybrali mi tatulka, jak včil tobě tatulek teho kalcovskeho syna vybiraju – a zvykla sem, takove roky už s tatulkem žijemy a nězpomeně se mi, abysem nařikala. Bo tak už je to luďam sudzene –“

Vtom se ozvaly pomalé, těžkopádné kroky před práhem. Rázem se matka schoulila k peci a ustrašeně šeptala: „Ticho, Maryčko, ticho –“

(vyd. 1944, s. 58–59)

Lokality v knize zmíněné

Jak bývá u Martínka zvykem, soukenické městečko, v němž se příběh odehrává, není jmenováno. Dle popisu je však zřejmé, že jde o jeho rodný Brušperk. Okrajově jsou zmíněny Ostrava (černé město) a Vítkovice (verky) jako místo obživy řady mužů z městečka včetně Maryččina syna Valentinka. Továrna, kam pravidelně Porubanovi chodí s hotovým suknem a pro nový materiál, se nachází v okresním městě (Místek). Letmá zmínka připomíná i nedaleké poutnické místo ve Frýdku.

Literární historik o díle

V nové verzi Povídky došlo ke změně v lokalizaci, v první verzi se děj odehrává v horském prostředí, nyní jej autor přemístil do svého rodného Brušperka. Tato záměna prostředí se projevila také jinak: Povídka o Maryčce hříšnici se přiblížila k románu Stavy rachotí, z Maryččina nemanželského syna se stal soukeník, který se však nemohl uživit svým řemeslem, a proto pracuje v ostravských hutích, jeho osud se tedy podobá osudu Floryše (ze Stavů); navíc na základě této vnější podobnosti si uvědomujeme také podobnost vnitřní; v obou dílech vystupuje v závěru křehkost citového vztahu mezi matkou a synem.

Mohli bychom určovat postupně další souvislosti, postava Charvátova (v nové verzi Porubanova) se svým povahovým založením přibližuje nejen selce Poštulkové (z trilogie Kamenný řád), ale není daleko od postavy Kristiána Hajduška; jejich společným znakem je dogmatické lpění na starých tradicích a jejich lhostejnost k proměnám života; svět se dávno změnil, ale oni setrvávají na svých životních principech. V nové verzi Povídky o Maryčce hříšnici se zrcadlí pokročilejší stadium Martínkovy prozaické tvorby.

(Svoboda 1982, s. 105–106)

JI