Souměstí na středním toku řeky Ostravice, rozkládající se na obou stranách zemské hranice Moravy a Slezska. Slezský Frýdek (něm. Friedeck) byl pohraničním městem na obchodní stezce a jedním z center Těšínska. Osada Jamnice, jež předcházela založení města, je připomínána roku 1305; Frýdek se v pramenech poprvé zmiňuje roku 1335. Moravský Místek (něm. Friedeberg) vznikl za podobným účelem na protějším břehu řeky již v první polovině 13. století. V obou městech se v raném novověku soustředila (jako v celém regionu) soukenická výroba, která od 30. let 19. století procházela industrializací (závody Munk a synové, Landsberger, Neumannové, Lemberger). Frýdek a Místek se tak v 19. století staly centry průmyslové textilní výroby. V sousedním Lískovci navíc roku 1833 vyrostla Karlova huť. Města byla oficiálně spojena v jeden celek roku 1943 (tehdy však s názvem Frýdek). Od roku 1955 nese souměstí název Frýdek-Místek.
Textilní závod Landsbergerů na frýdecké straně řeky Ostravice, pohlednice z počátku 20. století (soukromá sbírka)
Pro Martínka, narozeného v Brušperku, byl Místek okresním městem, Frýdek pak významným poutním místem, kam tradičně směřovaly kroky obyvatel z širokého okolí i vzdálených oblastí, a obě města nejbližšími průmyslovými centry. Všechny tyto funkce nesou města i v Martínkově tvorbě. Nejvýrazněji se projevují jako centrum tovární výroby sukna, která v průběhu 19. století zatlačovala do pozadí domáckou výrobu v okolních městech a vesnicích a přispívala k proletarizaci obyvatelstva, jež muselo hledat zdroje obživy jinde, obvykle v ostravských dolech a hutích. Takto vidí soukeník Kristián ve starosvětském románu Stavy rachotí (1939) jednu z budov textilní továrny u řeky Ostravice:
Vyšel, sestoupil ještě níže až k vodě. Rozložitá stavba se mu postavila do cesty. Byla ještě nedostavěna, na jedné straně hradba z cihel byla rozryta liniemi malty a kus stavení, který se teprve zdvíhal ze základ, byl ohraničen vysokou prkennou ohradou. Dům si mocně usedl, nevlídný a tvrdý; hleděla z něho nepřístupnost zavřených dveří a moc vysokých oken. A především drsný rozkaz červeného komínu. (…) Dům se dívá posměšně i výhružně; Kristián neurčitě chápe, že je to jeho nepřítel. A o tom není nejmenší pochyby: na průčelní zdi, jež se už dívá do cesty, hrozivě se černají veliké litery. Kristián svízelně slabikuje. Tuch – fa – brik. Neumí sice německy, ale tomu rozumí rázem. A bezděčně couvne: zde jest jeden z jeho protivníků, kteří usilují o to, aby zaškrtili živobytí soukenické. Komín je veliká pracka, která chytá soukeníky pod krk. A za okny se bude robit jiné, lepší sukno.
(Stavy rachotí 1955, s. 238)
V téže Martínkově knize se setkáme s výstižným obrazem pouti k Panně Marii Frýdecké, jejíž chrám vznikl v 18. století v místě zvaném Na Vápenkách. O této pouti je zmínka jak v úvodní básni Dech domova, tak v příběhu samotném, kdy do Frýdku putuje hlavní postava románu:
Procesí poutníků směřující Hlubokou ulicí ve Frýdku k tamního poutnímu místu s barokním chrámem Navštívení Panny Marie, litografie W. Riefstahla zřejmě z roku 1860 dle předlohy Františka Kalivody z doby před polovinou 19. století (Biblioteka Śląska, Katowice)
Tu se už ukázalo poutní místo v dálce slabě zamlžené, na kopci se zdvihl kostel s dvojitou věží, rozepjal kamenné ruce nad domy a ulicemi. Teď ještě mineš, poutníče, řady neurovnaných chalup, přejdeš Ostravici a dostaneš se z moravské strany na slezskou a už tě křivolaká ulička vytahuje na pahorek. Musíš se zastavit, ulicemi se tlačí dlouhé procesí zpocených a unavených lidí, mají drsné obličeje, důvěřivé oči a chudobné šaty, snad jsou to Slováci zpoza hor, zpívají vroucně, celou duší, zapálenými pohledy. A z výšky se rozhlaholí zvony, jejich údery pohlcují věty písní, do melodie řezavě se dere břeskné volání žebráků, kteří do cesty vystrkují své neduhy a překotně naříkají.
(Stavy rachotí 1955, s. 236)
Táž pouť, živě zachycená v lapidárním detailech, se objeví i v trilogii Černá země:
Neděle, frýdecký poutní kostel je zaplaven sluncem, křivolaké uličky se hemží skvrnami obleků, křik a utržená věta mariánské písničky, udření Slováci odevzdaně nachylují hlavy, polská modlitba lísavě se vtírá, lidská vlna se zmítá, to je úl neklidný a rozšumělý… „svatá Maria… ty jsi jako cedr na Libanonu…“ Varhany hřmějí, v žárovkové zdobě socha… a venku lípy šumí, zpovědnice mezi nimi, teď se roba sklání až k zemi, červená sukně zahořela a k zemi padá pokorné vyznání jak kadidlové zrnko na řeřavé uhlíky. (Plameny 1929, s. 198)
Frýdek a Frýdecko sehrávají roli také v historické Romanci o Ondrášovi (poprvé bibliofilsky 1931) z pozdějšího souboru Větévky jalovcové (1941). Ondráš pocházel ze sousedních Janovic a než se stal zbojníkem, byl vojákem ve Frýdku.
V místecké části Frýdku-Místku byla v nové době pojmenována po Martínkovi také jedna z ulic. Jde o ulici lemovanou z obou stran obytnými řadovými domy na jihozápadním okraji města.
