Stavy rachotí

O knize

Stavy rachotí. Kronika ze starých časů. Praha: Evropský literární klub, 1939. 253 s.
(další vydání: Praha 1941 (dvakrát), 1946, Ostrava 1949, Praha 1955, 1962, Ostrava 1979, Praha 1987)

Stavy rachotí – vyd. 1939

Příběh prostého a poněkud zakřiknutého venkovského soukeníka Kristiána Hajduška pokoušejícího se s nezdarem o profesní i společenský úspěch se odehrává na pozadí převratné doby konce „starých časů“, po revolučním roce 1848. Zatímco tehdy získané svobody se v životě soukenického maloměsta nijak neodrazí, jeho izolace vůči světu a postupná industrializace Ostravska z něj činí stále více zaostávající středisko nerentabilní malovýroby. Ačkoli se soukeníci dívají na vzestup textilní továrny ve Frýdku a Místku a ostravských dolů a hutí s nelibostí, nakonec jim nezbývá než se smířit s proměnou světa, symbolicky pohřbít své řemeslo a jít za prací do měst. To je osudem Kristiánova (rovněž s těžkostmi vybojovaného) syna Floriána (Floryše), jehož příběh je nastíněn v dovětku knihy, odehrávajícím se již roku 1883.

Román (Martínkem označený údajně dle „krajových zvyklostí“ jako kronika) je spíš obrazem soukenické pospolitosti v autorově rodném Brušperku v polovině 19. století. Rozvíjí příběhy řemeslnického mistra Kristiána Hajduška, jeho ženy Polinky (Apoleny) i rodinného přítele (původně soka), řemenáře Filipa Čandora, který by se zřejmě stal Polinčiným ženichem, nebýt „otcovských“ intrik místního cechmistra. Ten Kristiána poněkud neuváženě, snad s vidinou nadějí vložených do něj, vehnal do manželství i postavení mistra.

Promluvy postav jsou v knize vedeny téměř důsledně v lašském dialektu. Převažují však pasáže, v nichž promlouvá vypravěč. Charakteristické jsou pro něj úseky, v nichž nám pomocí popisů, charakterizace, reprodukce myšlenek postav, či dokonce prostřednictvím promluvy vypravěče k nim odkrývá vnitřní stavy a pocity uzavřených, nemluvných hrdinů. Tu a tam je vyprávěné překlenuto také symbolickým komentářem a hodnocením vypravěče.

Martínek do díla vložil několik osobních prvků, např. zasazení děje do rodného města, zapojení nostalgické básně Dech domova v pozici prologu knihy, pojmenování Hajduškovy ženy a Floryšovy matky Apoleny (Polinky) dle vlastní babičky z otcovy strany, třebaže vzorem této postavě byla spíš druhá jeho „stařenka“ Anna, či odraz příběhu zchudnutí vlastního otce Ludvíka následkem nesplacené půjčky u místního židovského lichváře v osudu hlavní postavy Floriána Hajduška.

Román měl mít původně pokračování, které by se věnovalo osudům Hajduškova syna Floryše, ale nakonec Martínek usoudil, že by byl takový příběh jen obdobou druhé části jeho trilogie Černá země. Roku 1983 vznikla adaptace románu Stavy rachotí v podobě čtyřdílného televizního seriálu (režie Alois Müller, v hlavních rolích Marie Logojdová, Petr Pelzer, Jiří Holý a Jiří Bartoška).

Stavy rachotí vyd. 1941

Ukázka z knihy

A už se rozezvučel stav. Skoro v stejný okamžik začal Kristián Hajdušek i táta svou pravidelnou, hlomoznou, a přece veselou písničku. Zaznělo to nejdříve jako mocné zarachocení, potom jako důrazný úder a rázem tři údery mírnější opakovaly jako hrozbu. Ó, soukenický stav je přísné zvíře, které se umí hněvat a pořádně vzkřiknout, ale soukeník je s ním už srostlý v dobrém i zlém, v radosti i starosti, a je rád, když stav hodně zvučně vykřikuje a rachotí dřevěnými žebry. Když stav rachotí, je znamení, že je roboty dost – a potom jsou i výdělky a život se unese, když Ty, Panebože, požehnáš!

Rozezpívej se vesele, soukenický stave! Vždyť tvoje písnička připomíná tak trochu kostel. Což není stav dřevěnými soukenickými varhanami? Nejdříve zahřmí úvod a ještě jednou, abyste se, lidé, připravili. A do hlaholu varhan věrní staříci prozpěvují táhlou písničku vysokým hlasem. A nemyslete: když se dřevem dobíjí osnova, aby těsně přilehla a byl z ní poctivý kus řemesla, a když se kostnaté ruce kmitnou, není to tak trochu jako ministrantovy ruce u oltáře?

(…) Ale když soukenický stav vykřikne, ozvou se mu na souhlasný pozdrav pracovníci z ostatních chalup. Stejné zarachocení, úder a trojí úsečné zvolání: „Byl ďabel? Byl, byl, byl! Odešel? Včil, včil, včil!“ Ale nevolejte, lidé křesťanští, ďábla v čase postním! Neslyšíte, že dřevěný stav též děkuje a vroucně zpívá: „Bůh zaplať, Bůh zaplať?“ Když se ozve stav od obou Hajdušků – a od nich se ozývá nejdřív, ještě před pátou – probudí všecky ostatní a do čtvrthodinky bije stejná píseň ze všech chalup.

(vyd. 1955, s. 28–29)

Lokality v knize zmíněné

Brušperk (přímo nejmenován, ale popis města i jeho označení jako „betlému“ je výmluvné; Brušperk označován za „lašský betlém“)

Frýdek-Místek (poutní místo, textilní továrna, vězení)

Ostrava (průmyslové město dolů a hutí)

Jablunkov (město na česko-polsko-slovenském pomezí, charakteristické česko-polskou mluvou, tzv. po našimu)

Autor o díle

V těch chvílích, kdy se formovaly prvé obrysy soukenického románu, měl jsem pocit, že chodím po hřbitově. Ano, chodil jsem po hřbitově a stíny dávných lidí šly se mnou Cítil jsem naléhavě jejich blízkost, ale jejich dotek nebyl stisk lidí cizích. Rozuměl jsem jejich řeči. Hlas jejich stavů jsem zřetelně slyšel za krásných úsvitů i za měkkých večerů, rachotily slavně a ještě více bolestně.

(…) A přiznávám se, že jsem v té Polince Hajduškové, cechovní vdově a pak ženě soukenického mistra, chtěl vykreslit všecky ty naše maminky a stařenky, které ukazovaly každodenní hrdinství v těsné jizbě, na dvorku, na poli, všecky ty manželky, nerozlučně spojené se špulířem a cívkami nití, všecky ty matky, které přiváděly na svět děti, vychovávaly je a přečasto i oplakávaly.

(Postavy mých románů 1947, s. 15–16)

 

 

Stavy rachotí – vyd. 1946
Stavy rachotí – vyd. 1949
Stavy rachotí – vyd. 1955
Stavy rachotí – vyd. 1962
Stavy rachotí – vyd. 1987

 

 

O projektu

Portál vznikl u příležitosti 60. výročí úmrtí Vojtěcha Martínka, a to ve spolupráci Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a Centra regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Obrazový materiál poskytlo především Slezské zemské muzeum, Památník Petra Bezruče v Opavě (fond Vojtěch Martínek).

Koordinace a koncepce projektu: Monika Oravová
Redakce: Jakub Ivánek, Monika Oravová
Autoři textů: Jakub Ivánek (JI), Jan Malura (JM), Lukáš Pěchula (LP), Roman Polách (RP), Petr Lexa Přendík (PLP), Svatava Urbanová (SU)

Portál vznikl v rámci projektu Deset tváří Vojtěcha Martínka, který finančně podpořilo Statutární město Ostrava a Ministerstvo kultury ČR.