Až na dno

O knize

Až na dno. Praha: Melantrich, 1937. 220 s.
(další vydání: 1936 jako románová příloha Moravskoslezského deníku, Praha 1948)

Román vznikl rozšířením starší Martínkovy povídky Proud z roku 1910, která vyšla v souboru Pluh života (1911). Již tam šlo o tragický příběh neobyčejně silné venkovské dívky, která se však dostane do konfliktu s neodbytným, násilnickým nápadníkem, jenž je završen dvojím neštěstím. V pozdějším, románovém zpracování, pro nějž byl příběh rozšířen a stylisticky proměněn (včetně převedení přímých řečí postav do dialektu), došlo k dalšímu rozvinutí příběhu dcery hostinského Anežky (Nežky) Petrákové (provdané Ondruškové). Ta pod tíhou událostí, jež krutě poznamenaly její život, odchází i s rodiči a dítětem-pohrobkem z rodné vesnice do podhůří Beskyd. Ani tam však nenachází vytoužený klid. Propadá povídačkám o zlých silách, jimiž se zemřelí mstí za spáchané křivdy, a nakonec pod jejich tíhou i vlivem iracionální víry v léčitelské schopnosti božců (lidových léčitelů-čarodějů) ohrozí život vlastního dítěte.

Kniha je dobrou ukázkou Martínkovy svébytné práce s dějovou linií, která je vystavěna na nečekaných zvratech i tematických vybočeních. Silněji je přítomna i psychologizace, které napomáhá pro autora typické střídání dějových pasáží s přímou řečí a pasáží vypravěče, v nichž se realizuje nepřímá řeč postav, proud jejich myšlenek, jejich představy, obavy apod. Ve druhé části knihy se setkáme hojně s působivým krajinopisem a rozvíjeno je rovněž ekologické hledisko: hory dávají dřevěný chléb, ale to člověk vlastně lesy nekřesťansky rabuje – a lesy se mstí (vyd. 1937, s. 180–181).

Ukázka z knihy

Počátkem listopadu se život v hospodě od základu změnil. Našel se kupec, člověk už starší, který byl z několika stran chválen a doporučován. Nemluvil mnoho, v slovech jeho byla ještě tíha dlouhého lopocení, a nabízel bez dlouhého smlouvání, že zaplatí třetinu kupní ceny hotově a zbytek bude splácet po částkách. Petrák se na chvíli zarazil a když Nežka mlčky kývla, stiskl kupci ruku (…) Potom přišel jakýsi známý a mezi lhostejnými příhodami vypravoval, že je na prodej nevelké hospodářstvíčko až v podhoří. Seděl na něm podivín a samotář a když zemřel, přihlásila se o dědictví vzdálená příbuzná, hospodyně neduživého stařečka z Brna, Vídně nebo bůhví odkud. Co by ta si počala s chalupou a kouskem polí? Otřásla se při myšlence, že by se měla někdy zahrabat do samoty, pod protáhlou horu, jejíž les se dívá až do oken. A proto: prodat, prodat!

Nežka se dala s otcem v ta místa zavézt, ač cestou neobyčejně trpěla (…)

Nežka pomalu obcházela stavení, trochu zanedbané a zčernalé, ale pořád důkladné. Otevřela jizbu, dosti ztemnělou, zastíněnou kopcem, prohlížela komoru i těsnou kuchyňku, všimla si prázdných chlévů. Stranou k hospodářství se přitlačila zahrádka; uvadlé trsy trávy se prodíraly z tenkých sněhových pásů.

Nežka nemluvila. Šla těžce, oči její klouzaly z předmětu na předmět. Zde tedy by měla začít nanovo žít? Je zde smutno, nevyhneš se pohledu hory, ať jdeš z kterékoli strany. A ona byla zvyklá rovině, urovnaným chalupám, rozběhlým pruhům polí. Ale zde bude ticho a samota, zvědavé oči nebudou bít do oken. Sousedé jsou rozptýleni po kopcích a po křivolakých úvalech, mají dost starostí o svou dlaň země a svůj černý krajíc; jak by se ještě pletli do cizích hořkostí?

Upřela oči na otce. Ten byl v povídavé rozprávce se starostou, vyptával se na vzdálenosti, na zimní trampoty, na les, na úrodu. Když ucítil pohled dceřin, rozpačitě pravil: „Tuž jak, Nežko, co bys řekla na to?“ A Nežka řekla jenom přivřenými rty: „Kupimy.“

(vyd. 1937, s. 151–153)

Lokality v knize zmíněné

Jak bývá u Martínka zvykem, konkrétní lokality jsou v příběhu pojmenovány zřídka. Na okraj se dočteme o Ostravě a Vítkovicích, které jsou představeny jako místo práce (verk). Krajské město, kde se odehrává soud s hlavní postavou a kde sídlí doktor, není jmenováno vůbec. Krajina, do níž je příběh zasazen, je však jednoznačně vymezena jako prostor mezi řekami Odrou a Ostravicí, sahající až k podhůří Beskyd. Jde tedy o Lašsko, čemuž odpovídá i dialekt v přímé řeči postav. Podhorská krajina druhé části příběhu je na první pohled charakterizována lépe (chalupa stojí pod Zimnou horou, božec žije na pasece mezi Jedlovou kotlinou a Matěřankou), ale zmíněná pomístní jména nejsou na skutečné mapě dohledatelná.

Autor o díle

První popud byl dán, myslím, za jednoho modrého večera, kdy jsme s dvěma kamarády seděli v starosvětské podhorské hospodě; veselý právník vypravoval historky o lidech dalekých i blízkých, mladý učitel, milý a nesmělý hoch, pobožně se díval na hospodského snědou dcerku, silačku, která poslouchala opřena o veřeje. Šprýmy padaly o její síle a nebojácnosti, o tom, že při jedné rvačce vynesla z hospody nejobávanějšího rváče z dědiny, a když jsme se nocí vraceli, viděl jsem pořád její přisnědlou tvář a jasné oči. Potom jsem v letmém hovoru už v Praze slyšel, že se vdala, ale že její muž byl krátce po svatbě zabit v náhodné hospodské rvačce. (…) Příběh byl ovšem vypravován hodně začátečnicky, bylo tam dosti neobratnosti a slohové tvrdosti – a ovšem, jak jinak ani nebylo možno, trpěl malou životní zkušeností. Vrátil jsem se k němu za čtvrt století, přeházel jsem slova i věty, že nezůstal kámen na kameni, a tomu novému znění dal také nové jméno: „Až na dno“. Ale nakladatelská firma, kde román v novém znění měl vyjít, namítala, že rozsah je skrovný na knížku, a přála si, abych osud hrdinky dále rozvíjel i v jejím osamění. Připsal jsem tedy druhou část úplně novou s ústředním motivem lidových pověr, zaříkávání a léčení začarovaného dítěte. Přiznávám se, že první popud k té druhé části vznikl za toulek po hůrkách mezi Chlebovicemi a Hukvaldy. Seděl jsem na stráni, byl jasný a teplý podzimní den a dole v zahrádce u osamělé chalupy mladá maminka radostně vyzdvihovala děťátko v povijanu do slunečního světla. Bylo to něco tak půvabného, když děcko vesele křičelo, že mi ten obraz utkvěl pevně v představách.

(Postavy mých románů 1947, s. 9–10)

JI