Povídka o Popelce

O knize

Povídka o Popelce. Letní idyla. Brno: Ruch, 1926. 186 s.

Mladý docent srovnávací jazykovědy Jaroslav Žimberský přijíždí na prázdniny do horské obce, aby při pobytu u místního lékaře ulevil svým přepjatým nervům. Potkává zde starou rodinnou známou, paní Kremrovou, jejíž první manžel, starohorský nadučitel Horník a otec Žimberského byli blízkými přáteli. Kremrová, která do hor přijela s rodinou na rekreaci, se snaží Žimberskému, brzy snad již mimořádnému profesorovi, dohodit svou starší dceru Irenu. Ta se však ukáže jako povrchní děvče a Žimberský dochází na schůzky s ní jen ze společenské nutnosti. Více mu učarují oči Milady, dcery Kremrové z prvního manželství, se kterou si jako dítě hrával. Ta ovšem v rodině vykonává roli ušlápnuté hospodyně – „Popelky“. Po konfliktu s Irenou vyzná Žimberský lásku Milušce, ale ta ho s ohledem na svou podřízenou situaci „služky“ odmítne. Žimberskému však dívka leží v srdci a při odjezdu se ji pokusí přesvědčit ještě dopisem, na který Miluška nakonec reaguje vzpourou a útěkem s ním.

Jednoduchý letní příběh byl napsán pro brněnskou Knižnici Ruchu, orientující se na oddechovou četbu, a tomuto určení svým námětem i prostou formou odpovídá. Paradoxně však nejsou předmětem povídky schůzky budoucí milostné dvojice (odehraje se v podstatě jediné intimní, náhodné setkání vrcholící vyznáním lásky), ani výraznější erotické náznaky. Láska k dívce vyznívá spíš jako reziduum dětských her či soucit s jejím ubohým postavením v rodině. Stejně tak závěrečný obrat Milady je náhlý, bez předchozích náznaků. Finále díla působí vůbec uspěchaným dojmem, jako by se už spisovatel textem nechtěl dále zabývat. Do povídky, která by měla vyznívat jako odpočinkové letní čtení, se dokonce tu a tam promítají Martínkovy oblíbené motivy chudoby či osudovosti: Odmlčel se a Žimberský v prudkém přeletu představ viděl znovu výjev, jak se sem první den dostal do horské dědiny a jak mluvil se starou paní o životě… jeden syn se utopil, druh padl hned na počátku vojny ––– A byla to boží vůle? Bylo to poskytnutí jakéhos hrozného, neodvratného Soudce a Ředitele? Či snad Otce – či Mstitele? (s. 94–95). Snaha Martínka napsat dívčí románek se tedy ve výsledku nesetkala s úspěchem.

Ukázka z knihy

Druhého dne čekal Žimberský na stezce u vody na Miladu, ale nepřišla.

Nepřišla ani třetího dne. Ještě i na čtvrtý den přešel cestičkou, stále shledávaje omluvné důvody pro její nepřítomnost.

Byl rozmrzelý a skleslý, když viděl, že další čekání nemá smyslu a že Milada nepřijde.

A vždyť to sama řekla! Nepřijde, nemůže! Největší štěstí je prý ve snu! V marném snu, který se nikdy nesplní? V rozpětí ramen do prázdna, v objímání neskutečného přeludu? Při zavřených očích, kdy nevidět světa?
Bojí se výčitek, bojí se kosých pohledů matky, kdyby odešla bez dovolení? Bojí se úsměšků sester, pro něž musí chystat večeři, mýt nádobí a snad i podlahy? Chce hrát stůj co stůj sudbu Popelky, která sehnula její páteř?

Se sterými dohady, jež si vzápětí rozhazoval jako domky z karet, toulal se Žimberský po horách, vyšplhal se na každý kopec v okolí, užíval posledních slunných dnů na mýtinách. Zabloudil mezi chalupy a dával se do řeči se stařenkami, vyptával se dětí, jež na pastvinách na stráních pásly nízké kravičky a kozy, zabloudil mezi lesní dělníky, kteří rovnali cesty pro dopravu dřeva.

A k čemu se trudit historiemi, nad nimiž by každý jiný jen mávl rukou? Malichernými, jistě malichernými! Irena… Milada…?

(s. 161–162)

Lokality v knize zmíněné

Děj povídky se odehrává v nejmenované horské vesnici, kterou se světem spojuje železnice přivážející sem v létě jednodenní turisty i dlouhodobější rekreanty. Dle popisů obce a okolní přírody můžeme usoudit, že Martínek pomýšlel (stejně jako v jiných svých textech) na Beskydy, snad přímo na obce Ostravice a Staré Hamry, které popisům místa do značné míry odpovídají. Jediná lokalita v knize uvedená jménem je rodiště Žimberského a Milušky – Staré Hory. Toto jméno však zřejmě neodkazuje k žádné konkrétní realitě. Možná mu byl vzorem právě název beskydské obce Staré Hamry.

JI