Kamenný řád

O trilogii

Kamenný řád 
– Kamenný řád. Kus lidské historie. Praha: ELK, 1942. 247 s.
– Meze. Praha: ELK, 1944. 278 s.
– Ožehlé haluze. Praha: Československý spisovatel, 1956. 305 s.

(další vydání: Kamenný řád: Praha 1946; Meze: Praha 1949; celá trilogie: Praha 1959, Ostrava 1969, 1977)

Příběh rodiny Poštulkových se odehrává v průběhu 20.–40. let 20. století na ostravské periferii i v Ostravě samotné. Děj začíná na venkovském statku po první světové válce. Starý hospodář Cyril umírá a jeho žena (symbolicky beze jména) usiluje o předání gruntu do rukou syna Antonína (Tonka). Chlapec formovaný městským vzděláním a manipulovaný svou ženou, herečkou Vojtěškou, jež nechce žít na venkově, zpočátku roli hospodáře odmítá. Až v průběhu druhého dílu, po odchodu družky, se na gruntu usídlí. Mezitím vede statek jeho sestra Karolína, která však není kvůli společenským předsudkům oficiálně jmenována hospodářkou. Zastává mužskou práci a na slovo poslouchá matku, jež jí dohodne sňatek s Ranochem. Nešťastná Karolína, opuštěná svým prvním snoubencem, domluvenému sňatku podléhá a upadá do zoufalství, když zjistí, že hřmotný Ranoch rodové stavení pouze vykořisťuje. Poté, co Karolína spadne pod kola vozu řízeného Ranochem, se manželství rozpadá a žena získává volnost i sílu.

Handicapované Maryčce učaruje mladý Zezulka. Vzepře se matce a utíká s ním do Ostravy. Emancipovaná dívka vede šťastný život, dokud ji o muže (šoféra gestapa) nepřipraví zátah na „nepřátele národa“. Vedení statku se mezitím chopí Antonín, který potkává na svatbě sestry Blaženy s učitelem Pavlem svou ztracenou ženu coby neúspěšnou herečku. Až po jejím náhlém úmrtí si může vzít milovanou Hedvu. Válka však připraví rodinu o většinu mužů (Antonín těžce raněn při bombardování, Pavel popraven za heydrichiády). Malý Cyril, syn Maryčky, odchází jako partyzán do hor a představuje tak naději pro budoucnost.

Kamenný řád je druhou významnou trilogií v Martínkově tvorbě. Jeho styl vyprávění se proměňuje oproti trilogii Černá země pouze nepatrně. Výrazněji se přimyká k tradičnímu realistickému zobrazení, v němž prakticky chybí dřívější projevy mytologizace. Vševědoucí vypravěč v er-formě silněji inklinuje k zobrazení myšlenkových pochodů postav polopřímou řečí. Promluvy jsou promyšleně stavěny na kontrastu spisovného jazyka vzdělaných postav a stylizovaného slezského dialektu ostatních hrdinů.

Z hlediska výkladu díla v rámci Martínkovy tvorby je důležitý kontext jeho vzniku. První dva díly trilogie vyšly v průběhu války, zatímco třetí byl vydán až v polovině 50. let. To má zásadní vliv na tematickou proměnu textu. Ačkoliv bývá Martínek označován za „epika Ostravska“ (RUSINSKÝ 1947), dobové kritiky si povšimly „kulisového“ charakteru kraje uvnitř próz a vynášejí Martínkovu schopnost zobrazit celonárodní problémy. V Kamenném řádu Martínek usilovně řeší problematiku emancipace žen, což se zrcadlí ve větším množství ženských postav i snaze o detailnější vykreslení jejich charakterů. Národnostní problematika, kterou Martínek řešil např. v Černé zemi, se vinou okupace znovu vynořuje až ve třetím dílu, kde se vrací stereotypní obraz Němců.

Zásadním tématem trilogie zůstává problematika rodu, proměny starých hodnot a jejich nahrazení hodnotami novými. Sám Martínek řekl, že Kamenný řád je „vypravováním o povinnosti. Vznikal v době, kdy slovo povinnost nebylo jen okřídleným zvukem, ale přísným mravním příkazem“ (Postavy mých románů, 1947, s. 22). Problematika rovnosti pohlaví se tak prolíná s formulací nového etického názoru a morálky. Staré selské hodnoty nejsou slepě přijímány, dochází k jejich přehodnocení, kladou se otázky po jejich smysluplnosti: „…román čerpá ze selské tematiky, ale ve skutečnosti chce rozbíjet názor, že život na selském statku je jakási ‚novodobá idyla‘. […] Konflikt, který vznikne mezi Poštulkovou a jejími dětmi je způsoben tím, že mladí lidé si již uvědomují neživotnost starých selských řádů a nechtějí je dogmaticky dodržovat“ (Svoboda 1957, s. 15). A skutečně, tam, kde se (především ženské) postavy Kamenného řádu osvobodí z pout společenských očekávání, mohou dosáhnout štěstí:

„A tuž, Tonku, to zas ni,“ odpovídala nezrychlenými větami. „Tys hospodář, ale v takových věcach tě něposlechnu, bo ani ty němaš prava mi poručať, abysem něvine ludi do něščesťa přivedla. Šak viš, že mam svoju hlavu, že mam tvrdu hlavu — a baj by mi bylo v dřívějších časach lepši, dybysem byla posluchala enem svoji tvrde hlavy.“ (Ožehlé haluze 1969, s. 175)

Kamenný řád byl v plném rozsahu zfilmován roku 1975 v režii Aloise Müllera se scénářem Otty Zelenky. Celá minisérie má šest dílů.

Ukázky z trilogie

Když pořádná selská děvucha, která dbá rodičovských příkazů, zaklepá na farské dveře, třeba hlavu klopit ze zdvořilosti, ale těžkostí nebude: v matrice je zapsáno zrození, je tam jméno rodičů, neboť rod je vrostlý do dědinské země už od prastaříka. Farář hlavou kývá, Pánbůh v ráji štípil stav manželský. Ženich ukáže své papíry a potom se bez překážky může kostel rozvlnit spojením dvou jmen, až šum proběhne od předních lavic až po přístěnek pro žebráky.

Ale když děvucha zapomene na vychování a vzepře se mateřské vůli, když uteče do světa a pošpiní čest svou i celého rodu, potom před ní vyrostou desateré kopečky a ploty z předpisů a papírů, které nepřeskočíš v lehkomyslné hračce. Nespínej ruce, Maryčo Poštulková, nemaluj prosebné litery, trpíš spravedlivě, neboť jsi roztrhla rodinný řetěz a potupila grunt. Grunt posiluje a chrání, pros červené komíny, červené věže, špinavé domy, aby tě ochránily a dobře poradily.

Pravda, ztratila ses v uhelné zemi mezi rozházenými domy a rozházenými lidskými osudy, teď už se tě ani nikdo příliš nevyptává, odkud jsi přišla a jaké břemeno neseš na hlavě. Z roztodivných končin světa sem lidé přitékají a málo splývají v jednu rodinu, ani povinnost práce jejich ruce těsně nepřibližuje, sotva závodní brány propustí do kolonií a do domů, s pozdravem i ruce se uvolní. Fabriky, šachty, komíny chtějí práci, úder kladiv, službu mašinám, ponechávají rozdílný přízvuk řečí, naděje, bolesti, usilování. Lidé ti sice nahlížejí nějaký čas do oken, co chystáš k jídlu a jak se odíváš, ale když nevycházíš na zápraží a sama své srdce na dlaň nepředkládáš, nechají tě s tvými úzkostmi. Že ještě nemáš oddavkový list ani s farářovým podpisem, ani s úředním kolkem? Ale vždyť je v závodní kolonii a v domech v sousedství takových dvojic několik desítek, tam ti v bytě žijí spolu už pět let, mají tři děti a nepomýšlejí ještě na svatbu, vedle je žena, které první muž ještě žije, a o havířovi v rožním kvartýře také není jisto, kdo je jeho pravá žena. Někdy se stane, že muže zavolají do kanceláře, když je nepořádek příliš divoký a když soudní papíry roztočí lidský život, okna kanceláře vyslechnou jednou nevlídné hromování a jindy šprýmové domluvy, ale za týden plyne život zase stejným proudem, zase sirény volají do práce, zase se otvírají šachetní vrata, těžní kola se roztočí a klec s lidmi se spouští do hlubin.

(Kamenný řád 1942, s. 210—211)

Lokality v trilogii zmíněné

Značná část děje se odehrává na zemědělském Poštulkově statku, který lze jen zhruba lokalizovat na venkovskou periferii Ostravy. Svědčí o tom jak momenty v knize samotné (např. bombardování města a jeho okolí, které postihlo Ostravu 29. srpna 1944), tak slova autora, který ve svých vzpomínkách Postavy mých románů (1947, s. 21) uvedl, že název Kamenný řád vybral poté, co pozoroval „mezi Výškovicemi a Starou Bělou“, jak „dvě ženy, stará kostnatá, šedivá matky a hranatá dcera, oraly v tuhé zemi. Odra nedaleko svítila jasným pásem, podzimní nálada dávala všem věcem jakousi lehkost, ale zde zachumlané a zablácené ženy byly ztělesněním pozemské tíhy.“

Ačkoli lze knihu situovat na blíže neurčený statek v okolí Ostravy, filmové zpracování bylo natáčeno na osamělém lesním Mutinově statku na katastru města Příbor.

Při vykreslení průmyslového města měl Martínek na mysli spíš „nějaký kout z východní části revíru, tedy ne Ostravsko vlastní, nejbližší“ (Tamtéž, s. 21), ačkoli se v knize vyskytují odkazy především na Ostravu a Vítkovice. Většina lokací z tohoto prostředí však není v knize blíže specifikována (haldy, železárny, kanceláře, fabriky).

V románu se objeví i Beskydy – okrajově jsou zmíněna města Valašské Meziříčí a Rožnov pod Radhoštěm a obce Malenovice a Morávka.

Autor o díle

…setkal jsem se v životě mnohokrát i s ženami jiného rodu, zdánlivě tvrdými, ale pevně držícími rod a jeho majetek. Poznal jsem selské ženy, které se ujaly pevně hospodářství, když nebylo na statku schopných mužských sil, a znamenitě dovedly udržet rodově dědictví, dřely se do úpadu, zapíraly sebe, potlačily své osobní city ve prospěch hromadného zájmu, čili prostě: staly se hrdinkami povinnosti. A toto poznání mi ukázalo také, jak je často falešné naše chápání života selského. Život na selském statku není jenom blahobyt a jakási novodobá idyla. To není jen skřivánek nad pluhem a radostné cinkání kos o žních, ale je to především povinnost.

(…)

A přece má každý člověk právo na štěstí – je to právo silnější, nebo slabší než zákon země, statku a rodu? Tak jsem se ptal sám sebe, když jsem psal román „Kamenný řád“, jímž jsem mínil právě onen tuhý zákon rodu. Ten řád se může stávat i tyranem, přitlačí k zemi, zbaví člověka životní radosti. Záměrně jsem ukázal, jak trochu lidského štěstí se dostane vlastně ne té dříčské dceři, ale té zmrzačené, byť za cenu velkého pokoření a mnohé lítosti.

(Postavy mých románů 1947, s. 19–21)

LP